Výjev v recepci příbramské střelnice vypadá jako reklama na mír. Z jedné strany koše s nápisem "Nedotýkati se", v němž jsou naskládány protitankové střely a granáty, leží obrovský hlídací pes a hned vedle v dokonalé symbióze pochrupuje mourovatá kočka. Ze střeleckého tunelu, do něhož se vstupuje z vedlejší místnosti, se ozývá jedna šlupka za druhou, ale zvířatům se nehne ani brva. Pálí se pochopitelně ostrými, granáty a "erpégéčka" u recepce jsou jen atrapy.
"To někdo střílí pětistovkou Smith & Wesson, to je teď velký hit. Používá se v Severní Americe na obranu před medvědy a dokáže na místě zastavit útočící pumu," říká o největším a nejsilnějším revolveru na světě s ráží 500, který je v příbramské střelnici rovněž k zapůjčení, její majitelka Vladislava Leišová. Devětadvacetiletá žena ve slušivých brýlích mezi zbraněmi a výstřely vyrůstala. Když jí byly tři roky, její otec, někdejší závodní střelec, ve vedlejším domě otevřel obchod s pistolemi, puškami a střelivem a záhy poté na místě, kde právě stojíme, i první komerční tunelovou střelnici v Česku. Slečna Leišová v rodinné firmě LERO odmalička pomáhala a už dva roky ji vede. A příští měsíc otevře druhou rodinnou střelnici − v pražské Hostivaři.
Nejstarší vzpomínka na zbraň je u ní spojená s fotografií, na níž ji její táta zachytil jako asi tříletou holčičku třímající malý perkusní revolver. Nyní jsou v jejím osobním vlastnictví zajímavější kousky: třeba 90 let starý samopal Thompson 1928, který neblaze proslavily gangy z Chicaga. "Jako dítě jsem hrála na počítači Mafii, tak jsem ho musela mít," poznamenává podnikatelka. Má ale také jeden z nejmenších revolverů, Velo-dog, zbraň vyvinutou na konci 19. století ve Francii pro obranu cyklistů před dotírajícími psy. Tento velmi skladný revolver ale slečna Leišová v kabelce nenosí. "Z důvodu ochrany zdraví, života a majetku" mívá u sebe trochu větší pistoli, nechce však prozradit, jaký typ.
"Nosím ji, protože policajta na zádech neunesu. Stejně si ale nejsem jistá, zda bych zbraň použila a jestli bych raději neřekla: Vezměte si všechno a hlavně mi neubližujte," usmívá se majitelka střelnice.
Nepříjemný zážitek měla podle svých slov několikrát jen ve chvíli, kdy na ulici přenášela futrál nebo krabice se zbraněmi. "Někdy se na vás lidi koukají jako na teroristu, který chce někomu ublížit, dokonce se kolem vás utvoří hlouček. S despektem se na vás dívají, ale nic neřeknou."
Stroj jako každý jiný
Zbraně jako v slečně Leišové prý nevzbuzují pozitivní ani negativní emoce. "Jsou to stroje jako každé jiné. Jako auto, které nemůže za to, když s ním způsobíte nehodu a někoho zabijte. Baví mě ale historie zbraní a jejich konstrukce," podotýká mladá žena, která nyní dálkově studuje obor konstrukce zbraní a střeliva na Vysoké škole báňské v Ostravě. K tomu si přidala ještě bakalářské studium Vysoké školy ekonomie a managementu v Praze.
Vladislava Leišová je sice na střelnici každý den, když má ale volno, snaží se prý relaxovat jinak. "To sáhnu raději po žehličce než po pistoli," směje se.
V příbramském 25 metrů dlouhém tunelu je pět střeleckých stanovišť a při naší návštěvě v sobotu dopoledne jsou všechna obsazena. Zastřílet si přišli letití držitelé zbrojních průkazů, ale třeba i jistý strojvůdce lokomotivy, jenž si přišel zmáčknout spoušť zbraně poprvé v životě. A dva otcové sem přivedli své asi 12leté děti. To je věk, odkdy mohou nezletilci za asistence dospělého na střelnici střílet. "Na některých střelnicích se bojí dát dětem zbraň do ruky, ale když jsou poslušné a dělají vše, co mají, nemůže se nic stát," ujišťuje instruktor Zdeněk Šenkyřík.
Jako kluk jsem střelil ptáka na třešních, ale pak měl špatné svědomí. Dnes se trefuji jen do terčů, říká Josef Hořejší z Opařan.
Přestože v médiích se někdy objevují články, že po teroristických útocích ve světě roste návštěvnost českých střelnic a počet zájemců o zbrojní průkazy, Vladislava Leišová tento trend nepotvrzuje. "Schválně jsem to po těchto událostech sledovala, ale lidí chodí už léta zhruba pořád stejně," říká. Spousta zájemců o povolení vlastnit zbraň totiž podle ní zjistí, že podmínky jeho získání nejsou zas tak jednoduché a "zbroják" není levná záležitost. Horké hlavy tedy zase rychle vychladnou. Kdo chce testy projít, musí být zcela bezúhonný, naučit se nejméně 500 odborných otázek, při zkouškách dobře a bezpečně střílet. Zbrojní pas ho vyjde na tři až čtyři tisíce korun a samozřejmě pak další tisíce stojí samotná zbraň. Kdo vyletí u zkoušky, nemůže přijít znovu za menší poplatek jako v autoškole, musí to absolvovat a zaplatit celé znovu.
Počet majitelů legálních zbraní sice za poslední dva roky stoupl téměř o 11 tisíc na necelých 303 tisíc, stále je to méně než v první dekádě tisíciletí, kdy se počet držitelů zbrojních průkazů pohyboval kolem 310 tisíc. Zájemci si mohou zastřílet zhruba na 140 komerčních střelnicích, přičemž v hlavním městě se nachází jen osm z nich.
Šampioni a kovbojové
Josef Hořejší si vystřelil poprvé před více než půlstoletím, to mu bylo osm. Jeho tatínek přinesl domů vzduchovku, protože po dvoře babičky pobíhala krysa. Malý Josef ji trefil na první pokus. "Pak jsem možná ještě střelil nějakého ptáka při hlídání zrajících třešní, ale měl jsem kvůli tomu špatné svědomí. Dnes mám zbraně spojené jen se zásahy do kovových nebo papírových terčů. Nejsem ani myslivec," říká inženýr Hořejší v klubovně Střeleckého klubu v Opařanech na Táborsku. Spolek vede s přestávkou od roku 1994, kdy ho také založil. Absolvent ČVUT dnes řídí firmu vyrábějící emisní stanice pro automobily.
Na střední škole chodil do střeleckého oddílu, poté běhal Dukelské závody branné zdatnosti, při nichž se také střílelo do terčů, a ke střílení se pak zase vrátil až jako třicátník. V roce 1990 si pořídil zbrojní průkaz a začal se věnovat sportovní disciplíně zvané "dynamická střelba". Jde o střílení za pohybu nebo na pohybující se terče, disciplína vznikla v 70. letech v USA coby tréninkový sport pro tamní policii.
- První 2 měsíce za 40 Kč/měsíc, poté za 199 Kč měsíčně
- Možnost kdykoliv zrušit
- Odemykejte obsah pro přátele
- Nově všechny články v audioverzi
