Po dvaceti osmi letech se nezadržitelně sunou k moci komunisté. Obě aktuální varianty druhé vlády Andreje Babiše počítají se závislostí na hlasech následovníků Klementa Gottwalda a Gustáva Husáka. Ať vyhraje varianta ANO + ČSSD s podporou KSČM, nebo varianta menšinové vlády ANO s podporou SPD a KSČM, soudruzi si budou moci zapsat do kalendáře vedle Vítězného února 1948 i Vítězný duben 2018. Jde jen o to, jak moc na to Česko tentokrát doplatí.

Cesta komunistů k moci má jeden zajímavý aspekt: je až neuvěřitelně hladká. Zatímco možnost spolupráce s nahnědlou partají Tomia Okamury vyvolává vášnivý odpor i v hnutí Andreje Babiše, na holport s komunisty se celá politická scéna dívá když ne rovnou smířlivě, tak určitě rezignovaně. V Česku zkrátka není extrém jako extrém. Čím to, že s rudými ano, když s nahnědlými ne? Teoreticky vzato jde o novou aplikaci starého a zřejmě nevykořenitelného omylu, že komunismus je nějakým způsobem lepší než fašismus. Není. Obě ideologie jsou bytostně antidemokratické, i když se jejich aktuální verze snaží markýrovat opak. Obě se proto právem vejdou do dikce trestního zákona (paragraf podpora a propagace hnutí směřujících k potlačení práv a svobod člověka). I pokud jde o počty obětí, vycházejí oba politické směry zhruba nastejno. A když se od fašismu odečte německý nacismus (což je pro aktuální účely docela namístě, protože takový Tomio Okamura jistě není nacista), je počet obětí komunismu dokonce násobně vyšší.

Přesto jsou komunisté u nás chápáni jako ti "hodnější" extremisté. Viděno zvnějšku je to hodně podivné.

Zbývá vám ještě 60 % článku
První 2 měsíce předplatného za 40 Kč
  • První 2 měsíce za 40 Kč/měsíc, poté za 199 Kč měsíčně
  • Možnost kdykoliv zrušit
  • Odemykejte obsah pro přátele
  • Nově všechny články v audioverzi
Máte již předplatné?
Přihlásit se