Toto je příběh o tom, jak měli Pytlíkovi štěstí a nastěhovali se do moc pěkného činžovního domu. A pak se zase odstěhovali. Ale vezměme to od začátku.

Jednou v neděli odpoledne řekla Králová svému muži: "Nepozveme příští víkend na návštěvu Pytlíkovy?"

Král se poškrábal na bradě. "Já ti nevím. Říká se o nich…," ale Králová ho ani nenechala domluvit. "To máš jedno, co se říká. Měli v životě smůlu, a jestli se z ní chtějí vyhrabat, musí vědět, že na to nejsou sami," řekla. A rezolutně dodala: "Pozveme je na oběd."

Král pokrčil rameny a v duchu si řekl, proč se ho tedy Králová vůbec ptá, když už je rozhodnutá. Ale znáte to, tak už to v manželstvích často chodí.

Pytlíkovi byli z venkova a bydleli ve starším domě, který poničila přírodní pohroma, možná povodeň, možná vichřice, Král si to přesně nepamatoval. A když o tom přemýšlel, řekl si, že jeho žena má pravdu. Proč Pytlíkovým nepomoct?

Takže hned další neděli pro ně dokonce zajel na nádraží. Pytlíkovi působili sympaticky, dorazili s dvěma dětmi a přivezli bábovku. Byli trochu zamlklí a nesví. V prostorném, pěkně zařízeném bytě Králových se jim líbilo.

"Panečku, máte to parádně zařízené," obdivovala Pytlíková kuchyň, kdežto Pytlíkovi se líbil televizor a audiosoustava v obýváku. "Pěkné," řekl a pokračoval: "I když tyhle kabely bych zapojil jinak. A tuhle reprobednu bych posunul o dva metry nalevo. Pak budete mít mnohem lepší zvuk."

Král odtušil, že je to možné a že si rád nechá poradit. "Ostatně jak tak koukám na ty vaše zásuvky," povzbudilo to Pytlíka, ale Pytlíková po něm loupla očima, aby proboha mlčel, a tak zmlknul. "Ještě si o tom popovídáme," řekl během oběda tiše Královi, aby to jeho žena neslyšela.

K obědu byla husa a všichni se shodli, že Králové se povedla výtečně. "I když já mám bílé zelí radši malounko sladší," řekl Pytlík, "ono pak líp sedí k tomu slanýmu omastku," dodal a Králová pověděla Pytlíkové, že bude moc ráda, když jí pošle recept.

Děti Pytlíkovy si dětmi Královými rozuměly a celé odpoledne si hrály v jejich dětském pokoji. "A proč taky nemáme takovou autodráhu?" případně: "Nemohly bychom mít doma taky vlastní pokoj?" ptaly se rodičů, když se za nimi občas přišly podívat do obýváku, a to pak po nich očima loupali Pytlíková i Pytlík.

Jinak to bylo moc hezké odpoledne, a když spolu Pytlíkovi a Královi ještě v pět vypili kávu a dali si bábovku, Král zvolal: "To je opravdu dobrá bábovka!" Pytlíková řekla, že ráda pošle recept i na ni. No a potom že už pojedou domů.

Děti Pytlíkovy hned začaly brečet, že se jim nechce a že si ještě budou hrát s autodráhou, počítačem a dalšími hračkami. "Koukejte se zvedat!" zavelel Pytlík.

Když se v předsíni loučili, Král si odkašlal: "Máme u nás v činžovním domě ještě pár volných bytů. Samozřejmě bych se musel poradit s ostatními, dům je ve společném vlastnictví, ale možná byste se k nám mohli nastěhovat!"

Pytlíkovi se na sebe podívali a Pytlík jen nahlas řekl: "To by určitě bylo hezké, ale já vůbec nevím, jestli bychom si to mohli dovolit," a Pytlíková přikývla, a jen děti začaly radostně křičet, že už se moc těší, jak se budou stěhovat.

Cestou domů mlčeli. "Mají to hezké, že?" zeptala se Pytlíková, ale tak nějak nejistě, a Pytlík se založenýma rukama odpověděl: "No tak jasně, že to mají hezký. Ale ono to není těžký, když máš v životě štěstí a všechno dostaneš na stříbrným podnose."

Pytlíková přikývla, ani ne snad proto, že by s Pytlíkem ve všem souhlasila, ale nechtěla ho naštvat. "My na jejich místě bychom to měli ještě mnohem vymazlenější," řekl Pytlík. Jeho žena znovu přikývla a pak dodala: "Taky je teda fakt, že husu dělám lepší." Pytlík souhlasil.

Ale pak to všechno vzalo jiný obrat. Král o několik dní později volal, že to probral s ostatními majiteli bytů a že by bylo možné, aby se Pytlíkovi nastěhovali. "Tak my bychom moc rádi," začal Pytlík, ale Král ho zdvořile přerušil: "A prvních pár let byste ani nemuseli platit nájemné. My bychom to nějak udělali."

To bylo radosti! Byt to byl menší a skromnější, než jaký měli Královi, ale i tak moc pěkný. Pytlíková si zařídila kuchyni a hlavně děti byly spokojené. Chodily do školy za rohem a skamarádily se nejen s dětmi Králových, ale také s mnoha dalšími. Prostě to bylo moc fajn.

Pytlík si na první domovní schůzi vzal čistou košili a sako, všechno si zapisoval, přikyvoval a cítil se důležitě. Hned měl spoustu nápadů, co by se dalo zlepšit. "Myslím, že jsou moc rádi, že nás sem vzali. Takového machra jako mě by těžko hledali," řekl večer Pytlíkové a ta jen tak napůl nahlas, spíš pro sebe poznamenala: "Já ti nevím, táto, jestli bys spíš na těch schůzích neměl mlčet."

Ale všechno se časem poddá, žádné strachy. Pytlíkovým se v činžovním domě nežilo špatně. Ostatní partaje si na Pytlíka zvykly, že už je takový, že prostě všechno ví nejlíp a všude byl, někde i dvakrát, ale že v jádru není zlý člověk. Jen trochu nesnášenlivý a přemoudřelý. Ale nikdo nejsme dokonalý, že ano.

Roky šly jeden za druhým. Děti Pytlíkovy přešly ze základky na střední, pak ze střední na vysokou, a už vlastně dospěly. Pytlík na ně byl pořádně pyšný a Pytlíková též. Cítili se spokojeně. Jen občas, když zašli na kávu a zákusek ke Královým nebo k jiným bohatým partajím, přišlo jim líto, že ti si stále žijí líp než oni, Pytlíkovi. Že mají i po těch letech dole před domem větší auťák, lépe zařízenou kuchyni a poslední model televize na stěně. Pytlík měl taky někdy pocit, že ho ostatní buzerují. Třeba když se domovní vyhláškou zakázalo kouření na balkoně. "Já si přece na svým balkóně můžu dělat, co chci!" rozčiloval se a Pytlíková ho musela uklidňovat.

Nebo když se určovalo, kdo bude mít v zimě službu na údržbu chodníku. Pytlík měl pocit, že týden, kdy měl na starosti úklid sněhu on, vždy sněží nejvíc, nehledě na to, že oni mají přece skoro nejmenší byt, navíc s okny do dvora, takže by měli uklízet mnohem méně než ostatní. Tedy kupříkladu Královi.

No a pak se stala ta věc s partají z horního patra. Byla to nóbl rodina ve velkém bytě, nějak se rozhádali nebo co, prostě jednoho dne rozhodli, že se z domu vystěhují. Že si najdou něco svého, kde jim bude líp a nikdo jiný jim do toho nebude mluvit. Proč taky ne?

Ale ukázalo se, že to není zase taková legrace, nastalo handrkování, kdy přesně se odstěhují a jak to bude s jejich starým bytem. Všichni z toho byli tak nějak otrávení a říkali, že by bylo nejlepší, kdyby se nikdo nikam nestěhoval. Že jim v domě přece není nijak zle.

Jen Pytlík se toho chytil. "Čemu se divíte? Že ostatní odcházejí? Ono to tady v poslední době už za moc nestojí," rozhorlil se na domovní schůzi a ostatní partaje na něj překvapeně hleděly. Bylo normální, že je pořád o něčem poučoval, třeba na poslední schůzi všem vysvětloval, jak mít správně narovnanou rohožku přede dveřmi, ale takhle rozparáděného ho neznali.

"Podívejte se, pane Pytlíku, on vás tady nikdo nedrží!" ozval se někdo ze sousedů. Doprovodilo ho tiché, byť spíše souhlasné zamručení či zakašlání. "No to teda nedrží!" vykvikl Pytlík a odebral se domů.

Tam řekl manželce, že by se také měli odstěhovat, protože si zaslouží lepší bydlení a hlavně míň buzerace. "Já ti nevím, táto," namítla stísněně Pytlíková, "jen jestli neděláme chybu, ono nám zase není tak zle!" Ale Pytlík pořád opakoval svou.

Řekli to dětem, ty opáčily, že jsou už dospělé a že stejně doma dlouho bydlet nebudou, a i když je to tedy podle jejich názoru pěkná pitomost, ať se rodiče rozhodnou podle sebe.

"Už toho tady mám po krk a fakt mě to nebaví. Protože ať se nikdo nezlobí, ale my se můžeme klidně zítra sebrat a odjet pryč," řekl Pytlík ženě. Byť tedy i ona z jeho hlasu slyšela, že o tom není zas až tak přesvědčený. Ale věděla, že když se jednou pro něco rozhodne, už mu to nikdo nerozmluví.

A také nerozmluvil. Nikdo se kvůli tomu nehroutil ani nebrečel. A když už stěhováci dávali nábytek do náklaďáku, pár lidí jim z okna ze slušnosti zamávalo. A tak se stalo, že se Pytlíkovi odstěhovali.

Související
Newsletter

Týden v komentářích HN

Máte zájem o informace v širších souvislostech?

Zadejte Vaši e-mailovou adresu a každý pátek dopoledne od nás dostanete výběr komentářů, které se během týdne objevily na stránkách Hospodářských novin. Těšit se můžete na komentáře Petra Honzejka, předního ekonoma Tomáše Sedláčka, kardiologa Josefa Veselky a dalších. Výběr pro vás připravuje šéfeditor iHNed.cz Jan Kubita.

Přihlášením se k odběru newsletteru souhlasíte se zpracováním osobních údajů a zasíláním obchodních sdělení, více informací ZDE. Z odběru se můžete kdykoli odhlásit.

Přihlásit se k odběru