Začíná sezona Josefa Koudelky. Světoznámý fotograf s moravskými kořeny a člen prestižní agentury Magnum Photos v lednu oslavil osmdesátiny a nyní v Praze zahajuje dvě výstavy. Velkou autorskou retrospektivu nazvanou Návraty hostí Uměleckoprůmyslové museum. A souběžně ve Veletržním paláci představuje Národní galerie autorův pět let starý soubor De-creazione, vytvořený pro vatikánský pavilon na Benátském bienále roku 2013. K oběma přehlídkám, které potrvají do 23. září, vycházejí také publikace.

Už to by stačilo k nominaci na kulturní událost roku. Přesto ještě na konci srpna přibude výstava nazvaná Invaze 68 rovněž v Národní galerii. Připomínka 50. výročí vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Prahy, jež symbolizuje začátek normalizace, by bez Koudelkova skvělého reportážního cyklu byla ošizená. Právě syrový, z neuvěřitelné blízkosti snímaný soubor českému fotografovi poprvé přinesl mezinárodní pozornost.

"Nikdy jsem nechtěl být reportážním fotografem. Oni vyprávějí sérií fotografií o jedné události. Já chtěl vždy naopak jedním snímkem postihnout co nejvíc věcí," říká autor na pozadí dramatické černobílé série, jejíž část nechybí ani na aktuální retrospektivě. Jenomže fotografovi nebyly scény odehrávající se v pražských ulicích lhostejné. Bez ohledu na svou "antireportérskou" povahu se na sedm dní propadl do fotografického transu.

Dál je to už známá historka: přes zahraniční konexe historičky umění Anny Fárové se ještě nevyvolané negativy podařilo vyvézt za hranice a doručit do agentury Magnum. Teprve po roce, na první výročí invaze, je agentura nabídla k publikování.

Dramatický soubor − jedinečné svědectví o pražském bezpráví, o odvaze i zoufalství obyvatel a vzteku a bezradnosti vojáků na tancích − otiskly noviny a časopisy v celém západním světě. Místo jména ale uváděly iniciály PP − Prague Photographer. K autorství se Josef Koudelka mohl přihlásit až v 80. letech, kdy už žil v exilu. "Na těch fotografiích není důležité, kdo je Rus a kdo Čech. Důležité je, že jeden má zbraň a druhý ji nemá. A ten, kdo ji nemá, je vlastně silnější, i když to hned není jasné," komentuje dnes svou slavnou reportáž Koudelka.

Pražská retrospektiva jde ale dál než jen k jeho nejslavnějším snímkům. Téměř celá je poskládaná z dobových autorských zvětšenin. Na začátku visí soubor vysoce estetických, abstrahovaných fotek, které Koudelka předvedl v roce 1961 na své první výstavě ve foye­ru divadla Semafor. Právě tam se sedmadvacetiletý začínající fotograf seznámil s historičkou Annou Fárovou, která se stala jeho mentorkou. "Nejvíce ho upoutává, co se reálné situaci nepodobá, co se běžnému a navyklému vidění vymyká," napsala o něm v jedné recenzi v 60. letech.

Pražská výstava postupuje chronologicky, naplno tak vyznívá kontrast dvou cyklů, které vznikaly současně. Je to stylizovaný, na hranice technických možností dovedený soubor divadelních fotografií a dokumentární soubor z romských osad především na Slovensku, kterým se Koudelka po své emigraci stal světoznámým.

V prvním souboru herci legendárního Divadla za branou v hrubozrnných snímcích ztrácejí detaily svých tváří, zůstává jen gesto, pohyb těla, grimasa. Je zajímavé, že nejvíc prospívá výtvarné zjednodušení oduševnělé, mladé tváři Jana Třísky, na kterého se Koudelka často zaměřoval. Naopak v souboru Cikáni, jak Koudelka postaru nazývá svůj romský cyklus, autor nic nestylizuje. Zobrazuje realitu do nejmenšího detailu.

Fotografova invence se tu promítá maximálně do zvoleného výřezu a pohotovosti, s jakou zachycuje dovádějící děti, divoké pohledy hrajících šumařů či sebevědomí dívek, které si na bok zkušeně posadily mladší sourozence. "Už nevím, proč jsem je začal fotografovat, asi kvůli jejich hudbě," říká fotograf a na otázku, jestli by se pustil do dokumentování života současných Romů, odpovídá kategoricky: "Ne, už mě to nezajímá. Ale mě nezajímají současníci vůbec," říká muž, který v posledních letech na panoramatický formát fotografuje krajiny.

Také ty mu přinesly uznání a řadu ocenění. Koudelka zachycuje proměny v přírodě i městské krajině způsobené člověkem. Zajímají ho trosky starých civilizací, které fotografuje po celém Středozemí, nebo pozůstatky mnohaleté těžby nerostů, nasnímal například i separační zeď v Izraeli.

"Nikdy jsem nefotografoval pro obživu, ale pro lásku k fotografování," říká autor, který celý život cestoval a ani v 80 letech se neusadil. Stále prý má naplánované projekty na dva roky dopředu. "Zjistil jsem, že když někde zůstanu déle než tři měsíce, přestávám vidět," vysvětluje Koudelka, proč si od emigrace programově odmítal zařídit domov.

"Doma jsem tam, kde jsem," směje se fotograf, který má francouzské občanství. Na své kořeny ale nezapomněl, všechny vystavené fotografie jsou součástí jeho daru, který zahrnuje přes sedm stovek děl. Větší část putuje do sbírky Uměleckoprůmyslového musea, menší do Národní galerie.

jarvis_5ab2a128498ed5ea3394c8ea.jpeg
Koudelkův snímek z roku 1987 ze série Exily.
Foto: Josef Koudelka – Magnum Photos
jarvis_5ab2a128498ed5ea3394c8ef.jpeg
Josef Koudelka výstavu představil včera.
Foto: ČTK
Související