V rekonstruované budově bývalé Zengerovy trafostanice chce galerie nabídnout široké veřejnosti program výstav moderního a současného umění, propojit českou scénu se zahraniční nebo spravovat privátní sbírky. A nejen to, jejím záměrem je vytvořit přátelské místo, kde každý může strávit příjemný den. "Rádi bychom, aby naše budova byla živým místem pro setkávání a volný čas pro všechny, kteří se chtějí dozvědět více o umění a světě, ve kterém žijeme," vysvětluje v rozhovoru Petr Pudil.

Proč jste založili rodinnou nadaci The Pudil Family Foundation? Jaká je její hlavní činnost a jaké má cíle?

Je kolem nás spousta problémů, které si zaslouží pomoc. Není v silách nikoho zabývat se mnoha problémy najednou. Naše rodinná nadace se rozhodla zaměřit svoji pozornost na české výtvarné umění, tam, kde je podpory od státu málo a kde není ani mnoho soukromých mecenášů. Snažíme se pomáhat projektům, které propojují české a světové moderní a současné umění. Považujeme za důležité, aby se české umění propojovalo se zahraničím, je to důležité pro pochopení mezinárodních trendů a zapojení naší kultury do světového kontextu. Vůbec je důležitý celkový pohled na naši zemi, která trochu zapomíná, že prezentovat se svojí kulturou je nakonec to nejsnazší. 

Jak se vyvíjel váš vztah k umění? K moderně i k současnému…? Ovlivnila vás rodinná tradice, přátelé, idoly?

S manželkou jsme spíše ten případ páru, který si cestu k umění hledal sám. Postupem času jsme si našli v tomto světě pár přátel, kteří nás ovlivňují svým pohledem na umění, začali jsme hodně o umění číst a postupem doby se z toho stala pevná součást našeho života. Cestujeme dnes převážně za uměním a hledáme inspiraci v zahraničních institucích i u jiných sběratelů. Začínali jsme u předválečné moderny a postupně jsme si hledali cestu k poválečnému umění a současné scéně. Takovou cestu bych doporučil i dalším lidem, kteří o umění přemýšlejí. Na klasice a moderně se člověk naučí postupně rozumět i současnému umění a poznat jeho kvalitu, protože už znáte kontext.

Petr Pudil

◼ Jeden ze tří zakladatelů family office bpd partners, která podniká v oblastech obnovitelných zdrojů, realit, chemického průmyslu, výzkumu a vývoje
◼ Je mecenášem a členem správní rady Post Bellum, neziskové organizace mapující vzpomínky pamětníků a veteránů totalitních režimů v naší zemi.
◼ V roce 2014 založil se svou manželkou Pavlínou nadaci The Pudil Family Foundation.
◼ Od roku 2018 je členem akviziční komise pro Rusko a východní Evropu londýnského muzea umění Tate.
◼ V minulosti vedl komunikační agenturu, byl spoluzakladatelem energetické skupiny Czech Coal a prezidentem asociace Euracoal.
◼ Vystudoval střední elektrotechnickou školu v Praze. Ve volném čase se věnuje rodině, sportu a umění.

Který sběratel či instituce vás konkrétně inspirovali?

Například německá sbírka Burda, německé Kunsthalle obecně, anglosaská Tate. Věřím, že Praha má velký potenciál vybudovat si podobnou instituci, která bude mít jméno ve světě. Praha je spojována s mnoha pozitivními asociacemi.

Máte nějaký osobní zážitek ze svých sběratelských začátků?

Velmi silným zážitkem byla výstava Williama Kentridge v dánském muzeu Louisiana. Jeho umělecké pojetí interpretace lidské svobody a utrpení lidí v autoritářských režimech nás velmi oslovilo. William umí kombinovat malířské dovednosti s divadelní zkušeností režiséra a scénografa a vše umí propojit do multimediálního pojetí příběhu, který má svoji vypovídací i estetickou hodnotu. Výstava nás inspirovala natolik, že jsme koupili jedno jeho významnější dílo do sbírky − to nás mimořádně těší. Později se mi podařilo se s ním i osobně seznámit, což byl velmi inspirativní rozhovor.

Bylo pro vás těžké se zorientovat na trhu s uměním? Co vás v této oblasti nejvíce překvapilo?

Použil jsem několik zkušeností ze světa byznysu, které fungují obecně. Vstupuji-li na neznámé území, snažím se spolupracovat s těmi nejlepšími a zakážu si zdánlivě lákavé cesty obchodování se subjekty, které nemají vybudovaný kredit a postavení na trhu. Neříkám, že všichni jsou podvodníci, ale kdo to má poznat… Nakupovali jsme tak vždy u těch nejlepších aukčních domů a galerií u nás i v zahraničí a určitě jsme neudělali chyby, netrápí nás padělky a sporná díla v naší sbírce. Nikdy jsme do sbírání nešli s tím, že nám přinese rychlé zhodnocení, kupujeme umělecká díla za férové ceny, nebažíme po "super" nabídkách, které možná na trhu jsou, ale také obsahují velké riziko možnosti padělku. Trh s uměním je poměrně transparentní, a tak není těžké se zorientovat v cenách. My jsme vždy kupovali s rozumem, máme pro každou aukci či přímý nákup stanovenou cenu, za kterou nám stojí rozšířit naši sbírku, a v drtivé většině případů držíme nervy na uzdě a limity nepřesahujeme.

Nejvíce mě překvapila úroveň českých galerií, které až na výjimky nepracují profe­sionálně. U galerií zaměřených na současné umění často chybí mezinárodní přesah, který je pro růst jimi zastupovaných autorů nezbytný. Některé galerie zaměřené na moderní umění jsou schopny prodávat i falza. Je tu ale i pár galerií, které se snaží pracovat progresivně. Věřím, že lidé budou současné umění kupovat více a tím se vytvoří prostor pro další zlepšení služeb. Vznikají i nové galerie, snad přinesou českým umělcům potřebné profesionální zázemí.

Jaká kritéria kromě kvality jste si pro sbírku stanovili? Trend, styl, dobu nebo autory…

Ambicí naší sbírky je mapovat důležité umělecké směry v českém výtvarném umění od roku 1900 do současnosti. Jdeme spíše po kvalitě, snažíme se hledat na trhu zásadní a charakteristická díla, nejde nám o kvantitu a specializaci na daného autora. Snažíme se linii sbírky vhodně doplňovat vybranými pracemi zahraničních autorů, kontextualizovat tak české umění s mezinárodním, v tom je myslím naše sbírka unikátní. Sbírku vytváříme chronologicky, v každém časovém období doplňujeme postupně i zahraniční díla.

Kunsthalle Praha

◼ Nově vznikající prostor pro umění a kulturu, soukromá nezisková organizace založená nadací The Pudil Family Foundation. Svým názvem navazuje Kunsthalle Praha na tradici výstavních prostor specifických pro země střední a severní Evropy.
◼ Bude sídlit v Praze na Klárově v budově bývalé Zengerovy transformační stanice, jejíž rekonstrukce podle architektonického studia Schindler Seko právě začíná.
◼ Od konce roku 2020 nabídne veřejnosti program výstav moderního a současného umění. Soustředí se na pořádání dočasných výstav a výzkum v oblasti moderního a současného umění.

Co vás vedlo k založení Kunsthalle v Praze? Změnil se váš názor na její budoucí provoz od chvíle, kdy vznikl nápad, až do současnosti, kdy se začíná s konkrétní stavbou? 

Smyslem života není hromadění majetku. Rozhodli jsme se část našeho majetku vložit do nadačního fondu, který bude provozovat Kunsthalle Praha, přátelskou kulturní organizaci pracující na mezinárodní úrovni. Pracujeme na projektu už více než tři roky a koncepce galerie se pochopitelně vyvíjela v čase tak, jak to u nových projektů bývá. Postupně jsme si uvědomovali, že je důležité zapojit od počátku Kunsthalle do mezinárodního prostředí, nedělat projekt jen v lokálním kontextu, a jak přicházeli do našeho týmu noví lidé, ovlivnili podobu dramaturgie a identity instituce, kterou uvedeme v život. Potvrdili jsme si, že Kunsthalle Praha bude představovat krátkodobé výstavy, nikoliv stálou výstavu sbírky.

Sice je příliš brzy, ale jak byste charakterizoval její budoucí činnost?

Nabídne návštěvníkům široký program krátkodobých výstav, edukativní projekty, společenské akce. Chceme se zaměřit na co nejširší skupinu návštěvníků, chceme k umění přivést co nejvíce lidí. Rádi bychom, aby naše budova byla živým místem pro setkávání a volný čas pro všechny, kteří se chtějí dozvědět více o umění a světě, ve kterém žijeme.

Podporujete také řadu projektů jiných institucí, nejsou ale vlastně konkurencí vašeho podniku? V čem je tato spolupráce pro vás výhodná, důležitá nebo zajímavá pro budoucnost?

Podporujeme vybrané projekty a instituce, které propojují české a světové umění. Kunsthalle Praha je samozřejmě nejdůležitějším projektem naší nadace, ale rádi podporujeme i další instituce. Konkurence mezi kulturními institucemi je překonaný pojem. Podíváte-li se, kolik kulturních organizací mají evropská města s podobným ekonomickým potenciálem, pak je Praha spíše chudou příbuznou a úspěch mají ty organizace, které kooperují s dalšími ve městě či v zahraničí. Kooperace s ostatními institucemi je pro nás důležitá a i na ní chceme stavět identitu Kunsthalle Praha.

S kterými institucemi již spolupracujete a na jakém principu?

Mnoho let jsme partnerem Národní galerie, líbí se nám, že její ředitel Jiří Fajt otevírá instituci světu, je to určitě správná cesta. Připravujeme několik kooperací se zahraničními institucemi na výstavy, které by měly putovat po více místech Evropy. Určitě před otevřením zveřejníme náš výstavní program.

Každá instituce, která se zabývá uměním, musí řešit financování. Jaký je váš plán?

Rekonstrukci Zengerovy trafostanice na galerijní prostor a rozjezd galerie financuje plně naše nadace. Kunsthalle Praha bude nezisková, nestátní instituce otevřená ke spolupráci a partnerství. Ať už jde o návštěvníky, kteří zaplatí vstupné za zážitek z výstav či podpoří provoz zaplacením ročního členství, nebo o partnerství výstav ze strany korporací, o dar či zápůjčku uměleckých děl od mecenášů a sběratelů. Významnou část provozních nákladů bude krýt i nadále naše rodinná nadace. Říkáme doma, že nebudeme vlastnit soukromé letadlo, ale budeme raději financovat Kunsthalle, částka je to podobná. Spoluvlastním řadu úspěšných firem, a tak se o osud galerie po finanční stránce nebojím. Věřím, že lidé v ní časem najdou projekt, který vezmou za svůj. Od počátku ho koncipujeme jako otevřenou platformu pro široký okruh zájemců o umění.

Mohl byste se vyjádřit k vašemu spojení s Mosteckou uhelnou společností, jíž se vaše podnikání také týkalo?

Před 13 lety jsme si od lokální banky půjčili na nákup akcií uhelné firmy, kterou jsme následně zásadně restrukturovali a vytvořili z ní úspěšnou energetickou skupinu Czech Coal, ve které jsme postupně získali majoritu. Czech Coal jsme prodali před více než sedmi lety. Nikdy jsme se neúčastnili žádné privatizace, nikdy nás nikdo nevyšetřoval, nebyli jsme obviněni, natož za něco souzeni. Příběh MUS, který znáte z médií, je příběhem předchozích majitelů. Byla to naše první větší investice, byla úspěšná, ale dnes jsme úplně někde jinde, podnikáme v jiných odvětvích.

Plánujete, že vedení rodinné nadace jednou převezmou vaše děti a pak zase jejich děti?

To bychom byli moc rádi, kdyby se nám takovou tradici podařilo vybudovat. Protože nadaci nelze prodat. Je to náš životní závazek.

jarvis_5ab12edb498ec514b1759650.jpeg
Petr Pudil
Foto: HN – Honza Mudra
jarvis_5ab12edb498ec514b1759654.jpeg
Petr Pudil
Foto: HN – Honza Mudra
Související