Hrané i původní záběry z mystifikační operace Neptun, kterou v roce 1964 zorganizovala Státní bezpečnost, když ze dna šumavského Černého jezera vyzvedávala tajné nacistické dokumenty, použila v hraném dokumentu režisérka Adéla Babanová. Představí ho na pražském Febiofestu.

"Inspirovali jsme se operací Neptun, ale nechtěli jsme ji ilustrovat. Zajímala nás symbolika toho, co se tehdy stalo − že se zneužilo televizní natáčení ve prospěch propagandy, zmanipulovaly se nacistické dokumenty, které byly znovu 'objeveny', a společnost byla obelhána s cílem zdiskreditovat západní Německo. I dnes se dějí podobné věci, informace jsou křehké a zneužitelné. Díky sociálním sítím se to děje mnohem rychleji než tehdy," řekla Babanová.

Hrdinkou snímku Neptun je někdejší redaktorka Československé tiskové kanceláře v podání Gabriely Míčové. Jejím protihráčem v roli důstojníka StB je Jiří Vyorálek. Čtyřicetiminutový snímek vznikl za podpory Státního fondu kinematografie, České televize a Česko-německého fondu budoucnosti.

Až po letech vyšlo najevo, že pozdvižení kolem potopených beden režírovala StB. Schránky s údajnými dokumenty nacistické provenience opustily Prahu nikoli koncem války, ale až v červnu 1964. Následujícího dne byly potopeny na dno šumavského jezera, kde "čekaly" na své objevení. Za necelý měsíc byly opět na suchu a před televizními kamerami se odehrálo předem připravené představení. Hru schválili Sověti i nejvyšší československá místa. Listiny pocházející například z nacistického Hlavního říšského bezpečnostního úřadu dodala sovětská tajná služba.

"Vytvořili jsme fiktivní film založený na skutečných událostech. Vypovídá o manipulačních praktikách komunistické ideologie, která ovlivňovala mínění lidí. Zhruba třetinu snímku tvoří původní archivy, dotáčky jsem pak záměrně rozostřila, aby to nebylo poznat," dodala režisérka, která využila dobové snímky, materiály Krátkého filmu, Národního filmového archivu a ministerstva vnitra.

Výsledky akce Neptun pomohly rozpoutat kampaň proti promlčení válečných zločinů, pomocí "náhodně objevených" válečných dokumentů ovlivnily západoněmecké veřejné mínění i politiku; promlčecí lhůty pak byly prodlouženy o pět let. Po srpnu 1968 hlavní aktér Ladislav Bittman emigroval do Spojených států, kde prozradil řadu agentů komunistické tajné služby i pravdu o bednách ze šumavského jezera.

Audiovizuální umělkyně Adéla Babanová byla před šesti lety finalistkou Ceny Jindřicha Chalupeckého. Zaujala fiktivními příběhy skutečných i vyfabulovaných osobností z oblasti umění. Mystifikace jí není cizí, už v krátkém snímku Návrat do Adriaportu z roku 2013 se ponořila do archivů a vytáhla z nich na světlo světa utopický projekt o českém moři.

Fiktivní dokument vycházel z vize profesora ekonomie Karla Žlábka, který navrhl tunel, jenž měl spojovat Československo s Jugoslávií. Ambiciózní projekt, vytvořený ve spolupráci s Pragoprojektem, měl československým občanům poskytnout možnost cestovat, aniž by překročili hranice. Futuristická vize se bohužel neuskutečnila, sen vnitrozemského státu o přístupu k vlastnímu moři a umělém ostrově se rozplynul. Babanová tu pracuje s principem rozpohybované koláže a mísí reálné záběry s utopickou smyšlenkou.

"Prezident, novináři a nejužší vedení komunistické strany odjíždějí tunelem na ostrov Adriaport, kde se budou po zbytek dne rekreovat." Když divák slyší tato slova podkreslující dobové záběry prezidenta Gustáva Husáka, váhá. Co je to za nápad prokopat tunel z Českých Budějovic až na Jadran? Opravdu se o tom tehdy uvažovalo? Kde začíná autorčina mystifikace? "Až budeme mít moře, budeme konečně šťastní, soudruhu prezidente," zní medově konejšivý hlas a divák se může na chvilku nechat ukolébat bezpečnou náručí fikce. Nebo ne?

Adéla Babanová vytváří audiovizuální instalace, rozhlasové hry, videa i filmy. Spolupracuje se svým bratrem Džianem Babanem a s Vojtěchem Maškem, komiksovými scenáristy, jejichž poťouchlý a absurdní humor sdílí a dále rozvíjí.

Související