Sociální sítě Miloše Čermáka: Přišla na to, proč je nešťastná. A teď chce pomoct našim dětem porazit roboty

Usměje se a udělá dramatickou pauzu. "Kdyby v mých pětadvaceti někdo vypsal sázku, co budu dělat ve třiceti, tak by asi většina lidí tipovala, že budu mrtvá," řekne.

Lépe řečeno mrtvý. Pohledná pětačtyřicetiletá blondýna, která na pódiu na pražském Žofíně udivuje publikum energií a září ženským šarmem, byla do svých více než 30 let mužem. Evanem Smithem. Dnes Vivienne Mingová vystupuje v Americe i po celém světě jako populární odbornice na neurovědy a podnikatelka.

Název její přednášky na pražské konferenci Singularity University byl chytlavý. "Jak to udělat, aby naše děti byly robotuvzdorné?" V poslední době velmi časté a stále méně akademické téma. Máme se bát, že nás počítače a roboti, prostě stroje, připraví o práci? Ano. Ostatně už se to děje.

Jen zatím nevíme, co to konkrétně znamená. Pro ekonomiku, pro nás osobně. A hlavně nevíme, jak se na budoucnost připravit. Sebe a děti. Jedno víme jistě. Že by se výchova a vzdělávání měly proměnit. Že by školy měly začít fungovat jinak. Protože i ty nejlepší dnes připravují žáky i studenty na svět, který už brzy nebude existovat.

Kdo si v životě poradí líp? Absolventi studia filozofie, anebo programátoři s inženýrským diplomem? Pro většinu lidí to není těžká otázka. Samozřejmě že je lepší rozumět počítačům. Minimálně proto, že s nimi přece budeme o práci bojovat.

Sám mám inženýrské vzdělání a na lidi s "humanitním" diplomem jsem se vždycky díval trochu skrz prsty. Nebo minimálně s podezřením. Preferoval jsem vzdělání v exaktních či technických oborech, protože jsem měl pocit, že člověka zaopatří sadou konkrétních, nezpochybnitelných dovedností.

Avšak v poslední době začínají mnozí tento názor zpochybňovat. A říkají, že čím dál důležitější bude to, čemu říkají "soft skills", tedy česky nejspíše měkké dovednosti. Rozumět si s lidmi, mít empatii pro jejich potřeby, vidět svět v co nejširších souvislostech. Ne v úzce definovaném konkrétním oboru.

Jak napsal loni americký časopis Fortune, může se stát, že pečovatelka o staré lidi najde uplatnění spíš než vysoce kvalifikovaný lékař nebo že odborník na kulturní antropologii bude žádanější než programátor mobilních aplikací. Ne dnes nebo zítra, ale ve vzdálenější budoucnosti možná.

Jednou dostaneš Nobelovu cenu

Mingová je k úzkým specializacím, byť dnes módním a vyhledávaným, rovněž skeptická. "Ano, firmy dnes potřebují programátory. Ale dlouhodobě je to profese s nejistou perspektivou. Už dnes obstarají velkou část programování samy počítače. A za deset let nebudou žádaní programátoři, ale lidé, kteří budou schopni identifikovat problém a navrhnout jeho řešení," říká.

A za dvacet let? "Bude existovat jediná profese, které říkám kreativní a adaptabilní řešitel problémů. Zní to krkolomně, ale bude to člověk, který bude schopen fungovat s pomocí dat a umělé inteligence v podstatě v jakémkoli oboru," říká.

Vivienne Mingová má v soukromí stejně zářivý úsměv jako na pódiu. A taky charisma a energie na rozdávání. Se svou manželkou Normou, která je taky vědkyně, mají dvě děti. Desetiletého syna a šestiletou dceru. Ptám se, jak je vychovávají, aby byli robotuvzdorní.

"Neučte je, jak dělat testy. Neříkejte jim, kým mají být. Nechte to na nich. Jako mí rodiče. Řekli mi, že záleží jen na mně, jaký budu člověk. Skoro se to nepovedlo, ale oni se postarali o to, abych se stala dobrým člověkem, až na to budu připravená," říká.

Tady se asi sluší udělat malou odbočku a nabídnout osobní příběh ženy, která sedí při rozhovoru v Praze v křesílku naproti mně. Je to příběh silný a je součástí toho, proč má Vivienne Mingová na přednáškových pódiích takové charisma. Proč působí tak přesvědčivě. Protože když mluví o výchově a motivaci, je jasné, že málokdo může své názory opřít o takové emoce.