Představte si, že byste nevěděli nic, co se v Česku stalo za poslední rok a půl. Nejen ty velké věci, jako například že máme trestně stíhaného premiéra nebo že Zeman vyhrál i druhé prezidentské volby. Ale úplně všechny informace, které se na nás každý den valí. Nevěděli byste vůbec nic. Říkáte si, že by to byla nádhera? Nejste sami. Ale šlo by to vůbec zařídit?

V nedělních New York Times vyšel článek o muži, kterému se to v Americe podařilo. Má vtipný název: Muž, který věděl příliš málo. Vypráví příběh třiapadesátiletého Erika Hagermana, bývalého manažera firmy Nike, který žije na farmě v Ohiu a den po zvolení Trumpa prezidentem se rozhodl, že už o světě nechce žádné nové informace.

Neznamená to, že by jen vyhodil televizi, odpojil internetové připojení a přestal kupovat noviny. Jistě, to všechno udělal. Ale svůj nový životní styl pojal se zaujetím perfek­cionisty. Jako projekt. Dokonce mu dal jméno: Blokáda.

Baví se jen s lidmi, kteří to o něm vědí. Do kavárny chodí se sluchátky na uších, do kterých si pouští nahraný šum. Aby náhodou nezaslechl něco od sousedního stolu. Obsluha má instrukce, aby se s ním nebavila o žádných aktuálních událostech. Stejně jako jeho příbuzní, přátelé a známí.

Výsledek? "Podařilo se mu být šokujícím způsobem neinformovaný, a to v jednom z nejpohnutějších období americké historie," píší noviny. A dodávají, že Hagerman se potýká s něčím, co neznal. "Nudím se. Ale nijak mě to neobtěžuje," říká.

Člověk se nemůže ubránit určité závisti. Asi by to opravdu bylo fajn, hodit za hlavu realitu, která je často tak nenadějeplná a depresivní. Nebo se to aspoň zdá pohledem přes média. Jen si to těžko může dovolit někdo jiný než bohatý člověk v předčasné penzi, který si neinformovanost užívá jako překvapivý nový luxus moderní doby.

Postupuje s důsledností léčeného alkoholika, který ví, že se nesmí dotknout ani kapky alkoholu. Že pro něj neexistuje nic jako střídmá či minimální konzumace. Hagerman si nedopřeje byť jeden tweet, protože se bojí, že by to skončilo hodinami a hodinami konzumování informací denně. Těch informací, o nichž si za poslední rok a půl ověřil, že je nepotřebuje a že mu je bez nich líp.

Nechme stranou, že Hagermanův příběh vyprávějí noviny, které jsou součástí problému, před nímž utíká. A pro které je šíření informací byznysem. Největší paradox je jinde.

Touha objevovat a dozvídat se nové věci je jednou ze základních lidských vlastností. Možná tím hlavním, co lidstvo posouvalo dopředu. Když přední světoví vědci koncem devadesátých let odpovídali v anketě BBC, jaký byl nejvýznamnější objev končícího milénia, skončil na prvním místě vynález knihtisku. Pro mnohé překvapivě. Opravdu v tisíciletí, kdy se lidé naučili svítit nebo létat, bylo největším objevem to, jak vyrábět knihy? Ano, bylo. Protože knihtisk umožnil šířit informace a demokratizoval vzdělání.

Vzdělanost a informovanost byly do té dobou výsadou úzké vrstvy obyvatelstva. Po knihtisku se staly dostupné pro všechny. A v důsledku to vedlo ke všem dalším objevům a vynálezům, nad kterými mnohem víc žasneme.

Web je bez nadsázky knihtiskem moderní éry. Zásadně a revolučně změnil to, jak se informace šíří a jak je konzumujeme. Změnil i to, jak mezi sebou komunikujeme. A dál i hlouběji demokratizuje vzdělání, zejména v těch částech světa, které jsme dříve nazývali třetími nebo rozvojovými.

Jenže zároveň stvořil svět informačně přesycený až k nedýchatelnosti. A jako by se otočila situace před vynálezem knihtisku. Tehdy byla informovanost výsadou malé elity, dnes je to naopak neinformovanost.

Nebo řečeno ještě jinak: žijeme jako lidstvo ve stále lepším světě, ale máme z něj stále horší pocit. Dodavatelem špatného pocitu se bohužel stala média. Ta tradiční jím byla vždy, ale poté, co nová digitální média opanovala a neprodyšně prostoupila naše životy, stalo se to neúnosným.

Co s tím? Únik Erika Hagermana je zábavný, ale návod ani útěchu neposkytuje.

Související