Lze po dekády střádané rozhořčení z minulosti, kdy rukou nacistů zemřela část vaší rodiny, vtělit do jediného hákového kříže vyrytého do poštovní schránky? Slovensko-česko-rakouské komediální drama Tlumočník, které bylo premiérově uvedeno na festivalu v Berlíně a zítra vstupuje do české distribuce, začíná přesně tímto aktem vzdoru. Nezůstane jen u něj, přesto je otázkou, kam od této klukoviny očekávaný film režiséra Martina Šulíka s prvky road movie doputuje.

"Každá road movie je také o poznání," poznamenal filmař při berlínské premiéře. Svůj nový snímek spolu s druhým scenáristou Markem Leščákem vystavěl jako pouť dvou mužů slovenskou krajinou, během níž hrdinové z opačných stran barikády poznávají "sebe skrze druhého".

Jiří Menzel coby syn obětí a jeho rakouský herecký kolega Peter Simonischek v roli potomka nacisty se po prvním setkání nerozejdou v dobrém. Však také ten první mířil do vídeňského bytu druhého s úmyslem vzít spravedlnost do svých rukou.

Pistole nakonec zůstala schovaná v kapse pláště, neboť viník už nebyl mezi živými. Místo něj otevřel bonvivánský syn, který se s minulostí nechce zahazovat. A tak se zloba vryla − jako cejch − pouze do poštovní schránky u jeho bytu.

Když však později Rakušan Georg Slovákovi Alimu návštěvu oplatí a navrhne mu, aby ho coby bývalý tlumočník provedl po stopách činů svého otce, Ali přitaká − nejen z finančních důvodů. Truchlivou cestu do minulosti a za poznáním jen sporadicky rozjasňují eskapády Georga, jehož představitel Simonischek jako by se tu rozvzpomínal na roli otce z nedávného diváckého i kritického hitu Toni Erdmann, na jejímž základě byl do Tlumočníka obsazen. Jinak převládají spíše chmury.

Film

Tlumočník
Režie: Martin Šulík
Bioscop, česká distribuční premiéra 15. března

Toni Erdmann i Tlumočník mísí tragické s komickým, v obou jde o vztah zdánlivě rozdílných osob, které mezi sebou mají jisté pouto. Ale zatímco Toni Erdmann je překvapivé a skvěle odvyprávěné drama o poutech rodinných, v Šulíkově Tlumočníkovi se putování po starých křivdách − nejen dvou rodin, ale též dvou národů − brzy mění v poněkud repetitivní zážitek.

Jiří Menzel měl těžkou úlohu: převzít roli původně obsazeného Juraje Herze a narychlo se po večerech naučit nejen svůj part, ale především slovensky a německy. Ne vždy tak herectvím a přesvědčivostí stačí Simonischekovi, který se pro roli smutného klauna, skrývajícího za legráckami velký bol, snad narodil. Ale není to jediný ani nejdůležitější aspekt, v němž snímek nepůsobí přesvědčivě.

Tlumočník mezi oběma − povahově i osudem vzdálenými − postavami nikdy nerozehraje opravdový konflikt. Žádný větší rozkol nevznikne ani mezi dvojicí a slovenskými pamětníky válečných hrůz, které oba hrdinové navštěvují. A jako meditace nad starými ranami, nedostatkem sebereflexe a schematickým nazíráním tragické minulosti zůstává u debat ve stylu: "Jak se můžeš kamarádit s esesákem?" − "Ale on není esesák." Připomínka stereotypů, jimiž se po generace dusíme, se snímkem vždy jen mihne.

Režisér Šulík si vybral nelehké téma a uchopil jej bez velkého filmařského humbuku, bez příliš patetických gest. Jenže ten konstantní posmutnělý tón, do nějž občas nepříliš plodně vpadne vtípek, se brzy ohraje.

Krátce po sobě lze v českých kinech vidět dva tuzemské příspěvky k žánru road movie, po Tátově volze nyní přichází Tlumočník. Oba tituly touží dotknout se něčeho podstatného, oba v tom z jiných příčin spíše selhávají. Určitě by nebylo fér vést to srovnání příliš daleko − Tátova volha je prosluněný divácký film, který si vážná témata bere spíše jako rukojmí, aby nemohl být nařčen z přílišného kýče.

Tlumočník se naopak jakékoli rozzářenosti a navozování pozitivní nálady vyhýbá. Jeho touha tematizovat velké křivdy minulosti je mnohem ryzejší. Jenže záměr nestačí. S každým dalším tklivým záběrem na vůz jedoucí slovenskou krajinou uvadá chuť diváků putovat s hrdiny dál.

Navíc jako kontrast ke všemu předchozímu, jako první skutečně radikální odhalení tenze, kterou v sobě Rakušan Georg nese, přichází nečekaný závěrečný zvrat. V něm se sice Georgova postava vyjeví v mnohem syrovějším světle, zároveň však jako by ta scéna přišla z nějakého jiného, lacinějšího žánru.

Tlumočník má jistě moc dotknout se diváků v jednotlivostech. Obzvláště v prostoru střední Evropy, kde stále žijí pamětníci událostí druhé světové války a jejich potomci, kde je třeba minulost kriticky nahlížet. Zůstane však jen u toho letmého doteku.

Související