Dobrou zprávou je, že se americký prezident Donald Trump rozhodl doučit základy ekonomie. Tou špatnou, že zjevně otevřel učebnici u kapitoly o ekonomickém nacionalismu. Snaha o aktivní obchodní bilanci prostřednictvím protek­cionismu byla možná vhodná v 17. století pro některé evropské merkantilistické státy, ale určitě ne pro Ameriku zásadně provázanou s mezinárodním obchodem ve 21. století.

Trump vyhlásil 25procentní clo na dovoz ocele a 10procentní na dovoz hliníku. Slibuje si od toho dvě věci. Jednak tu ekonomickou: ocelářský průmysl USA se zase pozvedne. A pak jistě i tu politickou: K jeho vítězství v prezidentských volbách zásadně přispěla podpora v takzvaném rezavém pásu Ameriky od Atlantského oceánu k Velkým jezerům, kde po krachu průmyslu zbyly jen zpustlé továrny a nezaměstnanost. Až dosud těmto svým voličům Trump nic neposkytl. Tak teď je balamutí, že opět pozvedne ocelovou slávu Ameriky. Není bez důležitosti ani to, že mu za tyto protekcionistické kroky tleskají i odboráři a demokraté, kteří ho jinak nesnáší.

Ale ač to vychází politicky, ekonomicky je to sebevražda. Ocelářský průmysl už v USA umřel, není moc co křísit. Suroviny se tak budou dál dovážet a jen podraží auta nebo se zmenší marže automobilek. Jen pro ilustraci: průměrné americké auto váží nějakých 1,9 tuny, 11 procent z hmotnosti je hliník, 54 procent ocel. Nejde tedy o žádných pár gramů.

A pak je tu globální aspekt. Trumpův ocelářský merkantilismus by byl možný, kdyby Spojené státy nebyly výrazně závislé na mezinárodním obchodě. Ale tak tomu není. USA jsou globálním prestižním exportérem a mohou čekat bolestivá protiopatření.

Už se ozývají Kanada, Čína, Brazílie. A také Evropská unie. Ta by recipročně mohla uvalit výrazná cla na průmyslovou a zemědělskou produkci Ameriky. O tom, že by to nikomu nepomohlo, není sporu. A že bychom se dostali do začarovaného kruhu vzájemného přebíjení tarify, je jasné taky. Ale prezident Donald Trump to tak asi přesně chce, aby mohl napsat tweet, jak jsou na něj všichni zlí a zákeřní.

Související