Oči má posazené blízko u sebe a její rty tvarem připomínají šipku. Širokolící tvář rakouské malířky Marie Lassnigové je tím nejjasnějším, co si zapamatuje návštěvník její první české retrospektivy.

Významná umělkyně druhé poloviny 20. století, jejíž zásluhy bývají srovnávány s odkazem Louise Bourgeoisové či Joan Mitchellové, často malovala sama sebe. Výsledkem ale nebyly klasické autoportréty. Svůj obličej i tělo Lassnigová proměnila v projekční plátno, jímž vyjadřovala složitost světa, zejména toho ženského. Velkorysý výběr z díla Lassnigové nyní v pražském Veletržním paláci představuje Národní galerie ve spolupráci s anglickou Tate Liverpool.

Výstava je setkáním nejen s obrazy a sochami, ale také s filmy, které jsou až na jednu výjimku vystaveny odděleně od malířské tvorby. Autorka snímky natáčela během dvanácti let, kdy žila v New Yorku.

Ve Spojených státech, které překřtila na "zemi silných žen", studovala v sedmdesátých letech minulého století animovaný film na Nové škole vizuálních umění. A stala se rovněž výraznou autorkou avantgardní skupiny Women/Artist/Filmmakers.

Do hraných nebo animovaných filmů Lassnigová promítá svou vizáž i motivy ze života, jež míchá v koláž montypythonovského ražení. "Chtěla jsem být Svobodou Rakouska, ale chytla jsem děsnou rýmu," říká například ve filmu nazvaném jednoduše Autoportrét.

Video promítané na začátku pražské retrospektivy dává na srozuměnou, že malířka má přes svůj nevýrazný, až plachý zevnějšek smysl pro absurdní humor. A také sympaticky neokázalé sebevědomí, tolik odlišné od demonstrativního projevu některých feministek. "Jsem ocejchovaná jako slabá ženská. Uškrcená. Ale to nevadí, stále miluju lidi," pokračuje animovaný snímek Autoportrét.

V úvahách umí Lassnigová také žahnout: "Chtěla jsem být bdělá, až budu umírat." Do umírání jí ale v době, kdy film vznikal, zbývalo přes čtyřicet umělecky plodných let naplněných především obrazy.

Výstava

Maria Lassnig 1919–2014
(Pořádá Národní galerie)
Veletržní palác, Praha, výstava potrvá do 17. června.

Jedním z prvních na pražské výstavě je autoportrét z roku 1971. Zobrazuje do půl těla nahou ženu sedící na židli. O její ramena své ruce opírá usmívající se stařena − malířčina matka.

Také ta se v pracích Marie Lassnigové objevuje často. Sedící postava má v ruce tyč a na tváři vážný, dychtivý výraz. Nejde tu o nic menšího než o život a umění a to autorka od dětství brala vážně.

Ráda malovala a studiu tohoto řemesla dala přednost před vyhlídkami na sňatek, který jí předhazovala matka. K cílevědomé volbě Lassnigovou nejspíš přivedla trýznivá zkušenost dítěte rozhádaných rodičů. "Otce jsem měla tři, ten skutečný matku opustil, když mě porodila," vysvětluje v jednom svém filmu.

Akademii navštěvovala ve Vídni během druhé světové války. Studijní látka byla hodně seškrtaná, moderní směry jako by neexistovaly. Přesto Lassnigová poznala kubismus i surrealismus, jež se ve čtyřicátých a padesátých letech promítly do její tvorby.

Se svým o deset let mladším přítelem, malířem Arnulfem Rainerem, odjela roku 1961 do Paříže, kde potkala surrealisty včetně Andrého Bretona a Češky Marie Čermínové zvané Toyen. Surrealismus byl pro Lassnigovou "osvobozením od tradice", ale nezůstala u něj. Od šedesátých let se v její tvorbě začaly objevovat amébovité tvary zastupující ženské a mužské postavy.

Další putování autorku zavedlo do New Yorku, kde své malířské umění rozšířila o experimentální kinematografii.

Teprve roku 1980 se rozhodla vrátit zpět do Rakouska − lákali ji z vídeňské Akademie užitých umění. Učitelské místo nakonec přijala a stala se první profesorkou umění v německy mluvících zemích.

Bylo jí jednašedesát let a učila prý neortodoxně. Studenti od ní nejspíš slyšeli, že "rytmus malování se musí podobat prudkým poryvům dechu, jako když nás rdousí život" nebo že "jedinou opravdovou realitou jsou vjemy, které se odehrávají v hranicích mého těla".

Trvalo dlouho, než se Maria Lassnigová dočkala evropského uznání. V seniorském věku se ale stala vyhledávanou malířkou, která nechyběla na žádné z velkých mezinárodních přehlídek. Opakovaně byla hostem kasselské akce Documenta i Benátského bienále, kde roku 2013 obdržela Zlatého lva za celoživotní dílo. Tehdy jí bylo čtyřiadevadesát let. Zemřela rok nato.

Pražská retrospektiva není prvním představením díla Marie Lassnigové v Česku − loni liberecká Oblastní galerie vystavila několik jejích obrazů ze sbírky rakouského galeristy Helmuta Klewana. Nynější velká výstava Národní galerie, doplněná o přehlídku filmů, však dává možnost intenzivního setkání s umělkyní, která vtiskla malbě originální tvář. I když ta její byla docela obyčejná.

jarvis_5a943663498e813321ae3da8.jpeg
Na snímku je autorčin Dvojitý autoportrét s kamerou.
Repro: Artothek des Bundes, Belveder, Vídeň
Související