Sochař Jiří Příhoda seděl ve svém obýváku v americkém Texasu a sledoval v televizi projekt soukromé společnosti Mars One Foundation hledající účastníky osidlování Marsu.

Překvapeně se díval na Američanku, která v soutěži o výpravu do vesmíru uspěla a vůbec jí nevadilo, že už se z kosmu nebude moci vrátit na Zemi.

"Přišlo mi to jako sebevražda, zoufalý počin, který by ale mohl vyvolat obrovskou vlnu zájmu a přimět vlády, aby projekt na osidlování těžko obyvatelné planety financovaly a dopracovaly samy," říká Příhoda. "Problémy naší civilizace bychom mohli vyřešit, kdybychom se zaměřili na větší celek než život na Zemi. Pomohlo by nám, kdybychom ve vesmíru našli někoho minimálně stejně inteligentního, jako jsme my," přibližuje sochař inspiraci pro své nejnovější dílo.

Právě nehostinné podmínky Marsu budou zobrazovat panely na plášti Příhodova sedm metrů vysokého objektu, který za dva roky doplní kancelářský komplex mezi pražským Karlínem a Libní. V areálu zbourané strojírny Rustonka vznikají administrativní budovy architektů Víta Másla i Davida R. Chisholma a prostranství mezi nimi zkrášlí umělecké dílo.

Monumentální sochař

◼ Držitel Ceny Jindřicha Chalupeckého z roku 1997 Jiří Příhoda deset let vedl ateliér monumentálního sochařství na pražské Akademii výtvarných umění.

◼ Předloni u příležitosti svých padesátých narozenin vystavoval v prostorách Trojského zámku, přehlídku zorganizovala Galerie hlavního města Prahy.

Investoři z J&T Real Estate, noví majitelé Rustonky, proto vypsali výběrové řízení, do něhož pozvali čtyři autory. Jejich nápady hodnotili mimo jiné architekt Adam Gebrian či raper Vladimir 518. Vyhrál Příhodův návrh.

Výtvarník se nejprve vydal Rustonku obhlédnout. "Nedaleký hotel Olympik, libeňský plynojem i budovy v areálu Rustonky patří k obrovským stavbám a já jsem měl dvě možnosti. Buď proporcemi svého díla zápasit s jejich velikostí, nebo vymyslet menší objekt, který na sebe strhne pozornost v momentu, kdy se k němu přiblížíte," popisuje Příhoda, který se přiklonil k druhé možnosti.

Oživil těleso, s nímž si pohrával už před dvěma lety na výstavě v Trojském zámku − rozpracoval projekt takzvaného mPodu neboli Příbytku pro Mars. Zjednodušeně ho lze popsat jako spirálovitou konstrukci ze slitiny hliníku, jejíž součást tvoří otáčivý tubus. Díky němu objekt rotuje kolem vlastní osy. Jedna vteřina představuje jeden stupeň, celých 360 stupňů tak socha oběhne za šest minut.

"Když kolem mPodu pojedete v tramvaji, bude se tvářit jako nehybný prvek, ale když chvíli setrváte v jeho blízkosti, zjistíte, že se točí. Na objektu se bude promítat video z Marsu, ale jeho povrch bude zároveň zrcadlit okolí, tedy běžný provoz na planetě Zemi," líčí autor kombinaci sochy a videomappingu, který bude promítat opakující se záznam z Marsu.

Do Příhodovy instalace půjde také vkročit. Interiér chce umělec vypolstrovat měkkou omyvatelnou pryží oranžové barvy ladící s planetou. "Návštěvník by měl mít dojem, že se otevřeným oknem dívá na krajinu, která bude zároveň s pohybem objektu ubíhat. Časem uvidíme, jak lidé na sochu zareagují. Vůbec by mi nevadilo, kdyby sloužila jako místnost pro setkávání nebo kdyby před ní nějaký český Steve Jobs předváděl svůj nový vynález," říká Příhoda. S investory musí ještě vyřešit noční provoz objektu.

Při umisťování svých děl do veřejného prostoru Jiří Příhoda rád zakrývá jejich umělecký charakter. "Baví mě před lidi stavět nejasně definované objekty a čekat, jaká bude odezva. Publikum se často samo začne ptát, o co jde, a zjišťuje si víc. Je to obrácený princip než v muzeu, kde u všeho najdete cedulku s popisem," zdůrazňuje.

Tuto logiku jihlavský rodák využíval už v rané tvorbě, kdy své sochy anonymně zasazoval do prostředí lesa. "V lese jsem začal, abych se do něj nemusel vrátit," shrnuje dnes v nadsázce. Snaží se také zpochybňovat myšlenku, že umění nemá jinou funkci než estetickou. Proto vytváří sochy, které koketují s architekturou a do nichž lze vstoupit.

Tvůrčí experimenty si může dovolit, koneckonců autorský rukopis objevoval v porevoluční euforii 90. let minulého století.

"Milan Knížák tehdy vyhodil starou gardu z Akademie výtvarných umění a dovolil mi jít k přijímacím zkouškám, i když jsem nedodržel termín k podání přihlášky. Začal jsem cestovat, v Paříži jsem navštívil výstavu minimalismu, který jsem do té doby znal jen z Jazzové sekce. Za dva roky jsem ve stejném muzeu s dalšími Čechy sám vystavoval. Díky ulítlosti devadesátek jsem si mohl dovolit spoustu tvůrčích omylů," vzpomíná Příhoda.

Sjednocující linii jeho tvorby představuje snaha o zpochybnění běžného vnímání prostoru. "Sochařskými prostředky se pokouším prostor narušit tak, že se realita jeví jako pouhé zdání. Jsem spíš krajinář, který pracuje s tím, co nás obklopuje, než portrétista, který zobrazuje lidskou psychiku, chování a politická témata, což dělá třeba David Černý," míní.

Přestože se v novém tisíciletí se svou americkou manželkou i dětmi přestěhoval do Texasu, kvůli pracovním schůzkám pořád létá do Česka. "Kdybych zapadl do americké umělecké komunity, nepochopil bych skutečný život nižší střední třídy. Realita je tam drsnější než v Evropě, kde jsou obyvatelé zhýčkaní silnou sociální rolí státu. Proto si tam taky málokdo troufne studovat umění," dodává Jiří Příhoda.

jarvis_5a8c4daf498e2f5c8c14d042.jpeg
Vizualizace chystaného díla Jiřího Příhody.
Vizualizace: J&T Real Estate
jarvis_5a8c4daf498e2f5c8c14d046.jpeg
Vizualizace chystaného díla Jiřího Příhody.
Vizualizace: J&T Real Estate
Související