Volfův revír: Trenky nad Hradem. Navždy?

Když Václav Havel od roku 1990 osídloval Hrad, jedním z důsledků tohoto počínání bylo, že se z něj stalo moderní výstavní centrum evropské úrovně. Národní galerie zůstávala pozadu, vůbec nestačila. Ani neměla šanci. Umělci se mohli přetrhnout, aby měli tu čest představit se na půdě posvěcené milovaným prezidentem. Výstavy, které se konaly v Belvederu, Jízdárně, Míčovně nebo v Konírně, si držely špičkovou úroveň, o takových autorech jsme do té doby mohli jenom číst, a najednou byli mezi námi. Třeba: Josef Kosuth, John Hejduk, Antoni Tàpies, Mimmo Paladino, James Turrell nebo Jannis Kounellis či Hermann Nitsch. Mělo to výhodu, protože za Kosuthem nebo Hejdukem nebylo nutné trmácet se do Ameriky, za Tàpiesem do Španělska, Paladinem a Kounellisem do Itálie. Cestuji nerad. V téhle konfrontaci se nijak neztratili − ba naopak, ukázali, že jsou světoví − čeští mistři jako Jiří Beránek, Milan Kunc, Magdalena Jetelová, Michael Rittstein nebo Aleš Veselý. Požehnaná léta devadesátá svou energií a nepředstíranou svobodou předčila opěvovaná šedesátá.

Za Václava Klause se na Hradě pořádaly spíše jazzové koncerty, které si nacházely svoje vděčné příznivce, ale došlo též k uspořádání několika pozoruhodných výstav, z nichž mi v paměti utkvěly zejména přehlídky Josefa Čapka, Karla Malicha a Jiřího George Dokoupila. Psal jsem o nich s chutí. Díky Dokoupilově výstavě jsem ušetřil na výdajích, protože za vlivným galeristou Brunem Bischofbergerem, jehož hrál ve filmu Basquiat Dennis Hopper, jsem nemusel do Švýcarska. Večeřel naproti Jízdárně ve Lvím dvoře. Už to ale nemělo zdaleka takovou dynamiku jako za Havla.