Bolševická revoluce a následný vznik sovětského státu představovaly v meziválečném období obrovský magnet pro evropské intelektuály. Pod vlivem děsů první světové války a následné ekonomické deprese si do Sovětského svazu promítali své představy a naděje. Mnozí do země přímo cestovali, aby přinesli vlastní svědectví.

Ruští komunisté si dobře uvědomovali potenciál situace a brzy vyvinuli sofistikovaný systém, jak návštěvníky maximálně využít pro své propagandistické cíle. Unikátní vhled do přemýšlení československých intelektuálů meziválečné doby nyní přináší antologie textů zvaná Cesty do utopie, kterou s kolegy sestavila rusistka Kateřina ­Šimová. Knihu vydalo nakladatelství Prostor.

"Začalo to tím, že se mi do rukou dostala antologie Dobrá zvěst, která vyšla roku 1987 k výročí revoluce a zahrnovala texty levicových intelektuálů o jejich cestách do SSSR," popisuje Kateřina Šimová. "Připadalo mi zajímavé se na ně po třiceti letech znovu podívat. Zjistit, jaká svědectví a kteří autoři tam chyběli a jak by se tyto texty daly nově interpretovat mimo tehdejší ideologický rámec," líčí.

Nynější mohutný svazek, jenž čítá 871 stran, obsahuje úryvky kanonických textů jako V zemi, kde zítra již znamená včera od Julia Fučíka, stejně jako třeba málo známé črty a statě, například od brněnského architekta a teoretika Jiřího Krohy. Ten se během cesty do SSSR roku 1930 osobně setkal s velikány sovětské architektury včetně Vladimira Tatlina.

Každý z "páteřních" textů levicových intelektuálů je konfrontován s jiným dobovým materiálem.

"Snažíme se postihnout dobovou polemičnost vztahování se k sovětskému Rusku, především v levicové umělecké sféře. Je tam třeba úryvek z knihy Povrch pětiletky Adolfa ­Hoffmeistera, která je psána formou fiktivních dopisů. Ten první je adresován Ferdinandu Peroutkovi a Hoffmeister v něm vysvětluje, proč jel do Sovětského svazu a co očekával, že tam uvidí. V knize pak následuje Peroutkova lehce ironická odpověď, kterou otiskl v Přítomnosti," vysvětluje Šimová. "Nebo se snažíme klást vedle sebe texty autorů, kteří tam pobývali ve stejné době nebo ve stejném regio­nu a různě interpretovali, co viděli," dodává. Někdy se jedná o dosud nepublikované materiály z deníků či soukromé korespondence.

Autorům šlo více o zasazení do kontextu a zachycení názorové plurality ve veřejné debatě o sovětském Rusku za první republiky než o střet hlasů z opačných pólů tehdejší politiky.

"U všech autorů zařazených v antologii, ať už byli oslavní, nebo kritičtí, jde o lidi od krajní levice po politický střed. U stoupenců komunismu převažovalo nadšení a okouzlení. Pohled těch kritičtějších, jako třeba historika Jana Slavíka, byl směsicí zvědavosti, zájmu, větších či menších sympatií, distance a kritické skepse. Ale nebylo tam apriorní odmítání. Intelektuály pravicového ražení, kteří byli nesmiřitelnými odpůrci komunismu, zajímala Itálie, Španělsko nebo Portugalsko, do SSSR nejezdili," poznamenává editor antologie Milan Drápala.

Nejstarší texty pochází z roku 1920, ty poslední z května 1938. Autoři jsou národně pestří, najdou se mezi nimi ženy i muži, stejně jako představitelé různých uměleckých oborů.

"Ale s výjimkou Bohumila Šmerala nebo sociálně­demokratického poslance Jaromíra Nečase tam nemáme politiky, jde primárně o intelektuály. Obraz je klíčové slovo pro náš přístup k tématu. Nešlo nám o to vysvětlovat, jestli byla pravda, co tito lidé psali o sovětském Rusku, ale o to zprostředkovat dnešnímu čtenáři obraz Sovětského svazu, který díky jejich textům vznikal, a ukázat, jakou funkci v meziválečném Československu měl," vysvětluje Kateřina Šimová.

Upozorňuje také, nakolik se v průběhu času měnila typologie cest. Zatímco třeba spisovatel a publicista Ivan Olbracht v roce 1920 navštívil Sovětský svaz takříkajíc na vlastní pěst, ve 30. letech už fungovala sovětská státní cestovní agentura Inturist. "Ale intelektuální elity většinou přijížděly na základě pozvání při speciálních příležitostech, sjezdech spisovatelů, divadelních nebo filmových festivalech, oslavách revoluce," říká Šímová.

Zajímavé je podle ní svědectví Jana Slavíka, který vždy jezdil na vlastní pěst. Ve svém textu srovnává 20. léta, kdy neměl žádné problémy, s poslední cestou roku 1932, kdy už vše bylo centralizované. "Neměl kde nakoupit, protože vše bylo na lístky, neměl kde se ubytovat, lístky na vlak se daly koupit jen přes cestovní kanceláře," vypočítává Šimová.

S rostoucí kontrolou zároveň ubývalo možností, jak získat bezprostřední informace. "Někdy kolem roku 1927 se Stalin rozhodl rezignovat na světovou revoluci a začal budovat socialismus v jednom státu. Vyšel zákon, který umožňoval trestat lidi za styk s občany ze zahraničí. Z toho důvodu ani Boris Pasternak nebo Isaak Babel na oficiálních setkáních se zahraničními návštěvníky nemohli otevřeně mluvit," doplňuje další z autorek antologie Daniela Kolenovská.

Kniha

Kateřina Šimová a kolektiv
Cesty do utopie: Sovětské Rusko ve svědectvích meziválečných československých intelektuálů
Nakladatelství Prostor 2018, 872 stran, 1197 korun

Izolace byla o to větší, pokud návštěvníci nemluvili rusky. Jejich překladatelé a průvodci museli dodávat každodenní hlášení, s kým se jejich klienti setkali a o čem hovořili.

Intelektuálové navštěvující sovětské Rusko svá svědectví publikovali a pořádali přednášky, které se zejména od hospodářské krize setkávaly s velkým ohlasem. Vliv na to neměly ani protesty ruských porevolučních emigrantů − po bolševické revoluci v rámci československého vládního programu z roku 1921 do země přijelo až 25 tisíc ruských emigrantů.

Pokud ti však nyní vystoupili proti svědectvím zdejších intelektuálů, okamžitě byli obviněni ze zaujatosti − tím spíš, že s postupujícími lety ztráceli zdroje informací o tom, co se v Rusku skutečně děje. "Na rozdíl od uprchlíků ve prospěch bolševiků vystupovaly skutečné intelektuální autority. A když se to spojilo s výroky Babela nebo Pasternaka, že je vše vlastně v pořádku, řada lidí se vrátila," vysvětluje Daniela Kolenovská. Většina navrátilců do Sovětského svazu ovšem následně skončila v gulazích.

Knihu uvádí citát známého britského historika Tonyho Judta: "Pravda, jakou hledal oddaný stoupenec komunismu, nebyla testovatelná dobovou realitou: jediným měřítkem byly budoucí výsledky." Ve vrchovaté míře to platí i pro většinu československých levicových intelektuálů.

Daniela Kolenovská zmiňuje scénu z reportáže Ivana Olbrachta, jenž na trhu vidí dámu z bývalé elity, jak prodává své použité spodničky. Olbracht k ženě pocítí opovržení. "Když ale člověk ví, že tihle 'bývalí lidé' neměli ani nárok na potravinové příděly a byli normálního života úplně zbaveni, je to zoufalá situace," poznamenává Daniela Kolenovská. "A teď jde kolem člověk, který pro ni nemá žádné slitování. Protože z ideologických důvodů si vzal za své, že ona je nepřítel, a ještě se jí vysmívá," dodává jedna z autorek antologie.

Související