Autor s téměř absolutní vizuální pamětí Jan Kotík celý život hledal nejsoučasnější malířský výraz. Než by ze svého úsilí slevil kvůli politickému systému, raději v roce 1969 emigroval. Tehdy mu bylo třiapadesát let.

Do českého uměleckého kontextu Kotíka vrátila posmrtná retrospektiva v pražské Národní galerii, kterou před pěti lety připravila kunsthistorička Iva Mladičová. Ta je nyní i autorkou výstavy Kotíkových děl v pražské Galerii U Betlémské kaple zvané Tvary se stávají figurami.

Přehlídka, k níž vyšel také katalog, se v širokém záběru obrazů, asambláží a objektů zabývá Kotíkovou syntézou abstraktního a figurálního malířství. Pestrá abstraktní malba z konce 50. let otevírá autorovo hledání nově zachycené lidské postavy, k němuž se s vervou vrátil v dílech z 80. let. "Figurující se tvary a postavy v jeho pracích jsou vesměs v živé akci − gestikulují, komunikují," všímá si kurátorka v katalogu.

Suterénu galerie dominuje soubor kreseb černým uhlem, který je podle Mladičové "útočný, temný, přímý". Kresbami prý probleskuje autorův smysl pro ironii.

Jsou tu hlavy a jiné tvary, jejichž zjednodušený, ostrý tvar neurčuje jen linka, ale často tvar podložky. Jednou je jí seříznutá překližka, jindy plátno napnuté na rám nepravidelného tvaru. Nebo jde o koláž několika obrazů či trhaného papíru na černém pozadí.

Vybrané práce ukazují Kotíkovo konceptuální uvažování, které však nikdy nepřevážilo nad malířským gestem. Výstavu uzavírá objekt z překližky, dřeva a provazu, pestře zdobený tak, že jej lze chápat jako 3D verzi malby − ani šňůru autor nenechal nepomalovanou.

"Když jsem se dostala k práci na téma Kotík, nemyslela jsem si, že to pro mě bude takto obohacující," vzpomíná na začátky svého odborného zájmu Iva Mladičová, pro niž šlo roku 2006 o první velký úkol po škole.

Kotík svými slovy

"Nevím, proč by měl mému obrazu rozumět každý. Někdy trvá i mně dlouho, než ho dešifruji. Koneckonců bude – v nejlepším případě – viset u jednoho člověka a ten mu porozumí. Protože rozumět umění je těžké, ale ne složité, bude mu dříve či později rozumět každý, kdo s ním bude žít," pravil český výtvarník. "Řekl jsem, že rozumět umění je těžké. To proto, že se člověk divák musí umět sám uvnitř sebe otevřít, aby do něho dílo mohlo vstoupit."

Hledala si práci a obrátila se také na Národní galerii. Tomáš Vlček, tehdejší ředitel Sbírky současného umění, kurátorce nabídl, zda by nechtěla zpracovat dílo Jana Kotíka. Šlo o výjimečnou situaci − Kotíkova rodina byla ochotna badatelskou práci financovat.

"Začala jsem soupisem díla a poté jsem zažádala grantovou agenturu o peníze na monografii, což se podařilo," říká Mladičová. Své bádání završila úspěšnou retrospektivou Kotíkových děl ve Veletržním paláci.

Výstava představila autorovo dílo v úplnosti. Především práce od 70. let, kdy žil v Německu, byly pro českou veřejnost objevem. Přehlídka pomohla vylepšit malířův obraz, zdejší kunsthistorici Kotíka do té doby nepřijímali dvakrát vřele. "Kritikové museli uznat, že to je konzistentní dílo, vědomě budované, otevřené," míní kurátorka, která má nastudované i dobové polemiky.

Už Kotíkovi vrstevníci, jako byl kunsthistorik Jiří Padrta, mu od 50.  let měli za zlé, že se vzhlíží v cizích tendencích a prý je nekriticky přijímá. "Je to pochopitelné. V českém prostředí se ctí kontemplativnost, obsahovost. Vyčítali mu, že snadno přejímá vnější impulzy," shrnuje Mladičová.

Jan Kotík směl cestovat i do západních zemí. Ta výsada mu zůstala díky jeho komunistickým začátkům − po roce 1945 dokonce několik měsíců pracoval na ústředí KSČ. Své cesty na Západ se podobně jako Padrta snažil zužitkovat, po návratu ve svém okolí šířil poznatky z výstav současného umění.

"Měl obrovskou, skoro absolutní výtvarnou paměť, stačilo mu zahlédnout nějaký nový podnět a úplně automaticky se mu dostal do jeho výrazu, aniž by to bylo nějaké záměrné přejímání. I zpětně byl schopen popsat obraz, který viděl kdysi dávno," říká Mladičová, která sice kotíkovský výzkum podnikla až po autorově smrti, kromě načtených dokumentů však absolvovala i desítky rozhovorů s pamětníky.

Podle Mladičové byl Jan Kotík velkým intelektuálem a mimo jiné respektovaným teoretikem. Měl k tomu předpoklady − jeho otec Pravoslav Kotík se těšil pověsti uznávaného malíře a organizátora kulturního života.

K prvním učitelům Jana Kotíka patřil Karel Teige, formovaly jej i debaty ve Skupině 42, jejímž byl nejmladším členem a kde se setkával s teoretikem Jindřichem Chalupeckým či výtvarníkem a teoretikem Jiřím Kolářem.

Kotíkovo levicové smýšlení mu nebránilo, aby hned zkraje zamítl režimem prosazovaný socialistický realismus. Svou avantgardní volnou tvorbu v 50. letech nemohl vystavovat, veřejně se realizoval v Ústředí lidové umělecké výroby, kde navrhoval výrobky z hutnického skla, koberce či kameninové nádoby.

I proto bylo velkým překvapením, když roku 1957 představil svou volnou tvorbu na výstavě v Československém spisovateli. I když k výstavě nesměly vyjít recenze ani katalog, představovala začátek svobodnějších poměrů, jež Kotíkovi přinesly mezinárodní úspěchy. Hned příští rok získal ocenění za skleněnou mozaiku, kterou navrhl pro Československý pavilon na Expu 58 v Bruselu. V roce 1964 vystavoval na Benátském bienále a spolu s legendárním sklářem Reném Roubíčkem navrhl také vitráž pavilonu na Expu 67 v kanadském Montrealu.

Výstava

Jan Kotík: Tvary se stávají figurami
Kurátorka: Iva Mladičová
Galerie U Betlémské kaple, Praha, výstava potrvá do 11. února.

Rok nato, po srpnové invazi do Prahy, se ale rozhodl emigrovat. Využil stipendia západoberlínské nadace DAAD a v Německu zůstal. "Uvědomil si, že zákazy a omezení, které zažíval v 50. letech, už nechce znovu zakoušet. Když se chtěl dále věnovat volné tvorbě, nic jiného než vycestovat mu nezbývalo. Tušil, že nastane něco jako normalizace, a byl už emocionálně unavený z prorážení vnějších zábran," líčí důvody k emigraci kurátorka.

V Berlíně musel Jan Kotík začínat od nuly, jeho věhlas v Německu mnoho neznamenal. "Zavřel se v ateliéru a intenzivně pracoval," popisuje Mladičová, podle níž bylo velkým štěstím, že český emigrant získal zázemí u nadace DAAD. Od začátku se setkával s tamními umělci, mohl vystavovat, dostal se do okruhu studentů berlínské akademie. "Byl dobrý rétor, stal se zajímavým a vstřícným autorem, který svou tvorbu uměl interpretovat," vysvětluje kurátorka, jak se přihodilo, že studenti začali zvát Kotíka ke svým výstavám a že se prosadil také v začínajícím proudu konceptuálního umění.

Po roce 1989 se Jan Kotík směl vrátit do Československa, už ale nechtěl začínat znovu. Často sem alespoň jezdil. Nakonec roku 2002 zemřel v Berlíně ve věku šestaosmdesáti let.

Podle Ivy Mladičové je nyní k publikaci připraveno i Kotíkovo teoretické dílo. "Ještě ale nebyl čas to dotáhnout," dodává kunsthistorička.

jarvis_5a73448a498e83d1dbeb0623.jpeg
Výstava děl Jana Kotíka v Galerii U Betlémské kaple potrvá do 11. února. Repro: Galerie U Betlémské kaple
Související