Ať žije hudba!" zněl podtitul 60. ročníku hudebních cen Grammy, jejichž slavnostní večer se po 15 letech přesunul z Los Angeles do New Yorku. Zdaleka to nebyla jediná změna, kterou ceremoniál prošel.

Ne že by snad letos chyběla úžasná hudební čísla, nečekaná spojení a zejména pro americké oslavy čehokoliv všudypřítomný patos. Hudebně vzato tři a půl hodiny trvajícímu večeru dominoval svou − pouhých třiatřicet minut dlouhou a silně funkovou − deskou zvanou 24K Magic původem havajský zpěvák Bruno Mars. Proměnil šest nominací, z toho tři v hlavních kategoriích.

Ale hudba jako by tentokrát přece jenom zůstala na vedlejší koleji, v roli emocionálního nástroje, jímž lze vyjádřit politický postoj. V české, prezidentskou volbou ještě rozpolcené atmosféře mohlo udílení Grammy zafungovat jako zpráva o náladách v americké společnosti a showbyznysu.

Vystupující i oceňovaní umělci, moderátor James Corden a podle kamer také všichni v sále ve vzácné shodě adresně formulovali a hlasitě vyslovili názory na velká společenská témata, jež jako by rozpolcovala rovněž USA.

Bylo to patrné hned v otvíracím čísle, které patřilo raperovi Kendricku Lamarovi. Za působivé choreografie předvedl směs songů ze své desky DAMN., která vzápětí získala sošku pro rapové album roku.

Lamarovu vizuálně působivou i verbálně dotaženou kritiku rasové nerovnosti a brutality bílých policistů vůči americkým černochům umocnili hostující členové irských rockerů U2. Ti se svým loňským albem Songs of Experience sice letošní nominace termínově "nestihli", spasitelský étos jejich hudby a zejména frontmana Bona však šedesátými Grammy silně prostupoval.

O něco později kapela odehrála venkovní vystoupení na pódiu na řece Hudson, během nějž Bono klekal před nedalekou sochou Svobody, a na samém závěru zpěvák U2 ještě předal hlavní ocenění za desku roku.

Druhým tématem letošních Grammy byla dle očekávání nařčení ze sexuálního obtěžování.

Podporu hnutí Time's Up, kterým se hollywoodské hvězdy rozhodly navázat na kampaň vedenou pod hashtagem #MeToo, hned v úvodu symbolem bílé růže vyjádřila zpěvačka Lady Gaga. Zároveň se postarala o jeden z nejsilnějších hudebních okamžiků večera, přestože stál jen na kombinaci hlasu a klavíru. V doprovodu producenta Marka Ronsona a ve střídmém, na své poměry civilně pojatém číslu Lady Gaga uvedla několik písní z desky Joanne.

Průvod bílých růží na klopách vystupujících završila zpěvačka Kesha, kterou v modlitebně působící skladbě Praying doprovodil sbor zasloužilých hvězd typu Cyndi Lauperové nebo naopak vycházející interpretky Camily Cabellové.

Hojně medializovaný příběh o tom, jak Keshu fyzicky zneužíval její někdejší producent Dr. Luke, si nezaslouží zlehčovat. Přesto už se zpěvaččino vystoupení pohybovalo na hranici hysterie a kýčovitého přepínání emocí. Tak jako tak šlo o nejdojemnější moment letošních Grammy, jak organizátoři dopředu jistě doufali.

Velký prostor dostali profesionální komici, přesto se atmosféru večera nepodařilo odlehčit. V jednu chvíli raper Snoop Dogg, neúspěšná prezidentská kandidátka Hillary Clintonová a další předčítali protitrumpovské apely z knihy Fire and Fury, amerického bestselleru rozšířeného mezi kritiky současného Bílého domu.

Humor na letošních Grammy obecně příliš nefungoval, jak potvrdila ochotnicky hraná předtočená scénka, v níž zpívajícího Angličana Stinga a Jamajčana Shaggyho umlčovali cestující v newyorském metru.

Kdo znal moderátora večera Jamese Cordena, věděl, že skeč vychází z jeho vlastní show Carpool Karaoke. Přesto šlo o moment, kdy Grammy spadly až na úroveň českých silvestrovských estrád.

Mezi pěstmi zaťatými pro dobrou věc a školáckými vtípky nakonec nejlépe vyzněla úplně obyčejná hudební čísla, o která se postarala třeba nijak nenačančaná zpěvačka Pink nebo vítězný Bruno Mars se svou neuvěřitelnou kapelou, suitou tanečníků a suverénní odvahou sáhnout na estetiku 90. let minulého století.

Předčily společenské otázky na letošních Grammy hudbu, protože jsou tak palčivé, nebo jimi pořadatelé markýrovali, že se toho v hudbě za uplynulý rok − alespoň z jejich pohledu − tolik významného nestalo? To by ostatně vysvětlovalo, proč hlavní ceny vyhrálo album Bruna Marse, přitom vydané již v listopadu 2016.

Před kamerou se letos nepředávaly žádné ze žánrových sošek typu rockové, alternativní nebo taneční hudby, nejvíce prostoru dostala muzika s politickým kontextem.

Většina vystoupení spadala do čistého popu, rapu a obecně městské hudby − dokonce i žánr v USA tak populární jako country byl oproti dřívějšku upozaděn.

Ikonou letošních Grammy se už v předvečer ceremoniálu stal raper Jay-Z, který nakonec sice neproměnil žádnou nominaci, avšak "konkurent" Kendrick Lamar ho při přebírání ceny neváhal navrhnout jako kandidáta na příštího prezidenta. A "revoluční" étos měla též muzikálová pocta Andrewovi Lloydu Weberovi, během níž Patti LuPoneová dojemně a symbolicky odzpívala Don't Cry for Me Argentina z Evity.

Bylo by snadné odmávnout snahy americké hudební scény vyjádřit se ke společenskému dění a nastolit důležitá témata. V minulosti se už několikrát prokázalo, že s kytarou v ruce lze změnit svět k lepšímu. Jen se to častěji děje organicky a zdola, ne prostřednictvím trachtací, kde si celebrity navzájem přikyvují před zraky milionů diváků.

Odrážely letošní Grammy americkou realitu, nebo se ji snažily vytvářet? Těžko říct. Jediná píseň, která publikum skutečně rozhýbala a zvedla ze židlí, byla rádiová latinskoamerická odrhovačka Despacito. Trochu její lehkosti a bezstarostnosti by příštím udílením Grammy neuškodilo.

Autor je šéfredaktorem časopisu Headliner

 

Související