Z obsazení, s nímž newyorská Metropolitní opera před deseti měsíci počítala pro novou inscenaci Pucciniho Tosky, do silvestrovské premiéry z různých důvodů vypadly všechny hvězdy: tenorista Jonas Kaufmann, sopranistka Kristine Opolaisová, barytonista Bryn Terfel. A navrch dva dirigenti včetně newyorské legendy Jamese Levina.
Kdo však operou žije, ví, že v Met to dopadá dobře, i když na poslední chvíli zaskakují "náhradníci". Tentokrát to dopadlo dokonce výborně. Diváci sobotního přímého přenosu také v českých kinech viděli představení, které si za necelý měsíc od premiéry již "sedlo". A publikum v newyorském sále nezvykle povzbuzovalo každého protagonistu potleskem, sotva se prvně objevil na jevišti.
V historii Metropolitní opery je památně zapsané výpravné pojetí Tosky režiséra Franka Zeffirelliho z roku 1985, naopak režijní pokus Luca Bondyho z minulé dekády narazil na nepochopení. Nynější nová inscenace víceméně vyhovuje voláním po návratu ke klasice. I scéna a kostýmy Johna MacFarlana tak oživují Řím roku 1800, chrám, policejní palác a Andělský hrad.
Režisér David McVicar už podeváté potvrdil, že má pro přímé přenosy z Met cit. Ví, že i nade vší výtvarnou obrazností musí v Tosce vládnout veristické drama. A oboje dovede propojit. Nejúčinněji v závěru prvního jednání, kde i nad nádherným sborovým Te Deum hřmí ďábelské odhodlání policejního ředitele Scarpii.
Baron Scarpia je díky barytonistovi Željku Lučičovi − i režii − nejcelistvějším výkonem inscenace. Ani v druhém jednání, kdy se chce zmocnit Tosky, divák nemůže spustit oči z každého jeho kroku a posunku. Nezmítá se mezi úlisností a surovostí, jak tomu bývá i u slavnějších Scarpiů. Chlapácký Srb neohromuje tónovou velikostí, nýbrž výrazovou rozmanitostí. Tím větší účinek, když náhle přejde do křiku.
Druhé jednání je i majstrštykem režiséra. Dřív než z vyšetřovny zaúpí mučený malíř Cavaradossi, na několikaslovných plochách je rozehrána filmově přesná scéna vyšetřovatele, soudce a špicla. Nejsou pouhými zapomenutelnými Scarpiovými loutkami.
Dvojice nešťastných milenců, zpěvačka Tosca a malíř Cavaradossi, se do dějin operních sopránů a tenorů zapsala tolikrát, že i mladší posluchači už si stihli vybrat své favority. Takže do dramatismu nejen Marie Callasové, ale také Anny Nětrebkové jim tentokrát u pěvkyně Sonji Jončevové něco chybělo. Pohledná Bulharka to vynahrazovala zvukovým i pohybovým mládím. Verismus zvládá dokonale, i sebekratším melodickým pasážím a duetům dává půvab a přesvědčivost. Je svá, její slavná árie před zavražděním Scarpii, Vissi d'arte, nenapodobuje žádné předchůdkyně. Jončevová je prostší a niternější.
Její Tosca nesignalizuje od začátku do konce tragédii. Ještě před scénou fingované popravy Cavaradossiho je to pořád subreta s energií na rozdávání. Mimochodem, tuto operu Jončevová − stejně jako její partner − zpívá prvně v životě. Ale ve stávající sezoně má v Met ještě dvě další role, nejvíc ze současných tamních sólistek.
Mládí má v erbu i Cavaradossi, jak ho představuje jednačtyřicetiletý Vittorio Grigolo, pravý Ital nejen rodem. Už ve třinácti letech ztělesnil pasáčka v Tosce a obdivoval hvězdu toho večera, Luciana Pavarottiho. Jen na okraj − pasáčka kdysi v Ústí nad Labem zpívával i Václav Neckář.
Grigolo prožívá šťastné období. Jako by netušil, že jsou nějaké pěvecké problémy. Výšky, pianissima, držená forte, ve všem je jako doma. V rytmických i tempových jednotlivostech se dá z role Cavaradossiho dosáhnout více přesnosti i odstínů, ale ruku na srdce, co by za takového náhradníka dali kdekoli ve světě?
Pikanterii málem vlasteneckou nakonec: dirigenta pro Tosku si nakonec Metropolitní opera "půjčila" v Praze, tedy Emmanuela Villauma. Od roku 2015 je mimo jiných funkcí také šéfdirigentem PKF − Prague Philharmonia. Tosce nic podstatného neubral ani nepřidal.
