Už Jiří Šlitr zpíval, že v Rudolfinu "maj' vždycky dobře naladěný piáno". Za dobrou hudbou sem lidé chodí především na koncerty České filharmonie. S novou výstavou nazvanou Domestic Arenas se však hudebním magnetem překvapivě stává i zde působící Galerie Rudolfinum. Mezi šesti artovými filmy jsou dva, které přímo nadchnou hudební fanoušky. Tedy především fanoušky černé americké hudby.

Režisérem snímku zvaného m.A.A.d. je Kahlil Joseph, umělec z Los Angeles, který původně natáčel hudební videoklipy a spolupracoval například se zpěvačkou Beyoncé. Ta však hodinový film, jenž měl doprovázet její předloňské album Lemonade, nechala z větší části přetočit a původní verzi dovolila Josephovi promítat v galeriích. Tam se ostatně umělec cítí nejpřirozeněji, loni například pro londýnskou Tate Modern vytvořil film Black Mary.

Rudolfinum teď promítá jeho dvoukanálový, čtvrthodinový snímek z roku 2014 vytvořený na hudbu rapera Kendricka Lamara. Podle kurátora pražské výstavy Petra Nedomy film zobrazuje "naštvanou duši města jako syntetizující pohled na americkou historii života černošské komunity".

Pro obrazovou stránku režisér použil dvacet let stará domácí videa natočená Lamarovým strýcem a také zpravodajské reportáže o pouličním násilí. Obojí ještě promíchal s vlastními, lehce surreálnými záběry z losangeleské černošské čtvrti Compton.

V krátkých střizích se střídají obrazy z nočních tahů mladíků, ze srocování nabušených členů gangu, ale také z rodinných návštěv, kadeřnictví či pohledy z jedoucího auta do ospalých, poloprázdných ulic.

Jako ze sna se ve filmu mihne rakev nebo muž visící hlavou dolů z pouliční lampy. Zřejmě je to nějaký happening, připomíná však neblahou historii lynčování černochů bělochy.

Rovněž hudba je plná střihů. Joseph remixuje útržky Lamarových nahrávek, které zkreslil a sestříhal tak, aby zdůraznil rytmus střihu obrazu. Výsledkem je fascinující obraz života v černošské čtvrti − autentický a současně abstrahující.

Když se Kahlila Josepha britský list Guardian ptal, proč se stále zaobírá černošskými tématy a spolupracuje jen s černými umělci, filmař odpověděl: "Černý talent je v kultuře jedinečný, jsme geniální v improvizaci − od kazatelů v kostelech po pianisty."

Jako by se tím vyjadřoval také k filmu zvanému Luanda-Kinshasa, který je v Rudolfinu k vidění o pár metrů dál. Jeho autorem je o generaci starší kanadský umělec Stan Douglas, jenž stvořil utopický soundtrack šestihodinové jam session. V ateliéru nechal sestrojit věrnou kopii newyorského nahrávacího studia ze 70. let zvaného The Church, kde natáčeli trumpetista Miles Davis nebo zpěvačka Aretha Franklinová.

Dobová stylizace působí dokonale, deset hudebníků je vystrojeno tak, že těžko rozeznat, co by před rokem 1980 bylo považováno za civilní oblečení a účes a co už je licencí výstředních umělců. Pouze senegalský hráč na bubny má tradiční africký oděv. Také interiér včetně nástrojů a technického vybavení je dobový.

Jazzoví a funkoví hudebníci, z nichž pouze tři nemají černou pleť, před kamerou skvěle improvizují. Energie se přelévá, divák snadno propadne iluzi, že je svědkem živého vystoupení. "Ve skutečnosti však sledujeme iluzi jam improvizace, vytvořené díky Douglasovu složitému remixu ve střižně," upozorňuje kurátor výstavy.

Autor filmu dokonale poslepoval zhruba desetiminutové pasáže ve zdánlivě nekonečný hudební proud. Znalci ocení i několik úmyslných dobových prohřešků − tím nejsnadněji odhalitelným je žena za bicí soupravou. V sedmdesátých letech přitom ještě bubenice v USA až na výjimky nevystupovaly.

Douglasův film nejen připomíná africké kořeny většiny dodnes populárních hudebních žánrů, také demonstruje sounáležitost. Až diváka napadne, že kdyby uprchlíci na svých bárkách do dnešní Evropy přijížděli za doprovodu hudby, možná by k nim lidé byli vstřícnější. Takové myšlenky se rojí před němým videem Stateless newyorského umělce Shimona Attieho.

Ve filmu sedm mladých syrských uprchlíků znovu prožívá traumata spojená s válkou a útěkem před ní. Prostředí je však nečekané: čtyři mladíci a tři dívky jsou ustrojeni do společenských oděvů západního střihu a hrají ruletu.

Strnule sledují kuličku kroužící po ruletě. Pomalými pohyby přemisťují žetony. Všichni jsou neskonale krásní a k neunesení smutní. Postupně jeden po druhém mizí. Ruleta je hazard, stejný jako hra na přežití války.

Iluzí je též představa, že válka se týká jen válečné zóny. O tom vypráví další snímek Omera Fasta, izraelského umělce, který vyrůstal v New Yorku a nyní žije v Berlíně. Jeho čtyřicetiminutový film Continuity líčí návrat mladého německého vojáka z mise v Afghánistánu. Vrací se k rodičům do středostavovské idyly, která se nicméně rychle rozpadá.

Syn s sebou přiváží traumatické vzpomínky, nedokáže navázat na starý život. Ve filmu se opakuje scéna s vítáním a nepovedenou slavnostní večeří.

Výstava

Domestic Arenas
Kurátor: Petr Nedoma
Galerie Rudolfinum, Praha, výstava potrvá do 18. března.

V roli syna se ve čtyřech pravděpodobných scénářích střídají čtyři herci. Ať už jde ale o verzi se zlomeným, cynickým nebo hysterickým mladíkem, do snímku se vkrádají fantaskní prvky a neskutečná zjevení. Film otevírá další dimenze problému.

Londýnský umělec původem z Ghany John Akomfrah se v Rudolfinu představuje půlhodinovým videem Tropikos. Lyrický snímek plný středověkých kostýmů se vrací k počátkům kolonizace. Kamera snímá anglické lokace Tamar Valley a Plymouth, odkud vypluly první otrokářské expedice do Afriky.

Autor koncipuje živé obrazy − vizuálně bohaté, symbolické scény, v nichž černošští i bílí herci zastupují otroky a otrokáře. Role si vyměňují.

Posledním z videí na výstavě Domestic Arenas je fantaskní příběh Bom Bom's Dream, v němž vystupuje skutečná japonská tanečnice přezdívaná Bom Bom.

Film natočili britský performer a hudebník Jeremy Deller s choreografkou Cecilií Bengoleaovou. Bláznivý příběh, v němž se malá tanečnice se žlutou parukou za pomocí záměrně primitivních filmových triků ocitá v různých situacích, je mimo jiné svérázným dokumentem o pouličních tanečních soutěžích na Jamajce.

Galerie Rudolfinum po svém loňském hitu − výstavě Krištofa Kintery, kterou navštívilo přes 160 tisíc lidí − tentokrát nabízí program jako z opačného pólu. Přichází s tématy, jež jsou české společnosti buď vzdálená, nebo ji polarizují.

Možná že právě v galerijním prostředí se ale o postkolonialismu, vztahu k menšinám či pomoci uprchlíkům dá mluvit nejvolněji.

Související