Na Facebooku i zvenku na zdi vypadalo stálé menu nově otevřeného Bistra Belcredi v přízemí letenského hotelu Belvedere tak lákavě. Ne náhodou: šéfkuchař Sokol Monari v Londýně vystudoval slavný francouzský kuchařský institut Le Cordon Bleu a prošel nejlepšími londýnskými restauracemi. Jeho menu je proto plné neobvyklých kombinací chutí i ingrediencí. A taky originální, navíc za rozumné ceny. Určitě jde o jedno z nových bister, jež Praha potřebuje víc než další michelinskou hvězdu.

Mám jediný problém: bohužel taky jde − nebo aspoň zatím − o další dobrou restauraci, která vám přes oběd striktně neuvaří nic ze stálého menu. Během něj si prostě musíte vystačit jen s tím obědovým. Neříkám, že si z toho Monariho nevyberete, ani jeho obědová nabídka nepřipomíná firemní kantýnu. Můžete si dát třeba kachní sendvič a i milovaný řízek vám kuchař albánského původu udělá po svém. Nejde o žádnou obědovou benzinku na laciné dočerpání kalorií, jíž se bohužel podobá stále více denních restaurací.

I tak je ale obědová nabídka omezená. Na delší pracovní oběd proto musíte dál nahoru na Letnou, třeba do Ristorantino da Matteo. Případně do nedalekého a taky nového bistra Kostelní 16, kde vás ze stálého menu nechají (možná ne vše) vybrat i k obědu. Jenže zmíněné omezení je pouze jedním z posledních, která v rámci ekonomizace gastronomie a taky kultu TV šéfkuchaře berou výběr jídla z rukou hostů a dávají ho restauracím.

Dalším je i fakt, že přibývá dražších podniků, jež omezují nebo i ruší stálé menu a nabízejí jen degustační. V těchto případech leckde nepřipustí ani vaši sebemenší výhradu, když máte pocit, že se šéfkuchař trochu zbláznil a měl by se zase vrátit na zem. Prostě berte, nebo nechte být. Nikdo samozřejmě nechce, aby si hosté psali menu sami, pořádek musí být. Na druhou stranu restaurace kdysi začaly právě svobodou výběru! Ovšem dnes jako by se i gastronomie inspirovala Henrym Fordem: můžete mít auto jakékoliv barvy, když to bude černá.

Související