Začínají prezidentské volby. Formálně proti sobě stojí devět uchazečů o post hlavy státu. Jenže fakticky je to jinak. Už z pouhého pohledu na volební preference a vyznění kampaně je zřejmé, že na jedné straně je Miloš Zeman a proti němu stojí "ti druzí". Asi nikdo nepochybuje, že obhájce úřadu postoupí bez sebemenších problémů do druhého kola, aby se tam utkal s nejúspěšnějším z vyzývatelů − ať už to bude Jiří Drahoš, Michal Horáček, Mirek Topolánek, nebo Pavel Fischer. V krajním případě, při nízké účasti, se může stát, že Miloš Zeman vyhraje už v kole prvním. Ne, letošní prezidentské volby nejsou soubojem vyrovnaných kandidátů − daleko spíš jsou referendem o Miloši Zemanovi. A protože, jak říkal Václav Havel, prezident vždy nějakým způsobem ztělesňuje hodnoty státu, jsou též referendem o hodnotách a postojích, které Zeman ztělesňuje.

Velikán názorových otoček

Jaké jsou základní kameny jeho úspěchu? Výstižně je charakterizuje politolog Lubomír Kopeček v knize Miloš Zeman − Příběh talentovaného pragmatika: "Těmi nejdůležitějšími jsou velké řečnické umění, pragmatická přizpůsobivost a velký politický talent."

Talenty si člověk nevybírá, postoje ano. A tak lze říci, že jedním z nejcharakterističtějších rysů Zemanovy kariéry, tudíž i jeho prezidentství, je názorová pružnost. Asi nejlépe je to vidět na momentech, které pět let Miloše Zemana na Pražském hradě rámují. Duben 2013: Miloš Zeman vztyčuje spolu s tehdejším šéfem Evropské komise Manuelem Barrosem na Pražském hradě vlajku Evropské unie. Hovoří o evropanství, eurofederalismu, o rychlém přijetí eura. Leden 2017: Zemana nejsilněji ze všech předsedů parlamentních stran podporuje šéf SPD Tomio Okamura, muž, který otevřeně požaduje vystoupení Česka z Evropské unie. "Prezidentem České republiky musí být vlastenec odmítající další demontáž suverenity České republiky," píše na podporu Zemana Okamura. Je tím stvrzen obrat, předznamenaný událostmi minulých let, kdy se na demonstracích na podporu Miloše Zemana postupně začalo mávat vlajkami s přeškrtnutými symboly Evropské unie.

Související

Zemanova schopnost otáčet je skutečně výjimečná. Stačí si připomenout jeho postoj k milostem. V roce 2013 říká: "Nebudu udělovat milosti s výjimkou nevyléčitelně nemocných, kteří se nedopustili závažného trestného činu." V roce 2017 uděluje milost zcela zdravému Jiřímu Kajínkovi, odsouzenému za dvojnásobnou vraždu. V živé paměti je i otočka v postojích k trestně stíhaným politikům. "U politika platí nikoliv presumpce neviny, ale bohužel u něho platí presumpce viny, takže je-li politik v jakémkoliv podezření, byť by bylo sebepitomější, tak si myslím, že je jeho povinností rezignovat, pokud toto podezření někdo bere vážně," prohlásil Zeman v dubnu 1998. Tento týden, když ve sněmovně vyjadřoval podporu trestně stíhanému premiérovi Andreji Babišovi, už ale zdůrazňoval, že "od starořímských dob platí presumpce neviny", a tvářil se, jako by zjevoval slovo Boží. A podobnými příklady by se dala popsat celá stránka. Miloš Zeman zkrátka změní názor na cokoliv, pokud mu to přinese politické body.

Bylo by ovšem nepřesné říkat, že Miloš Zeman jen dovedně surfuje na vlnách nálad veřejnosti. Od jiných populistů ho odlišuje to, že dokáže změnu nálad vytušit dopředu, vhodným způsobem ji povzbudit a postavit se do jejího čela. Jeho politický instinkt je v tomto směru − bez ironie − obdivuhodný. Zeman není jen tím, kdo pasivně nastavuje plachty vanoucímu zeitgeistu, duchu doby. Je tím, kdo ducha doby aktivně spoluvytváří.

To dokresluje i obsah jeho "nekampaně" za znovuzvolení: "Zatímco v kampani před prezidentskou volbou 2013 sázel na lidově laděný protest proti neschopné politické třídě, sycený nacionálními tóny a bojem proti všemožným zlořádům, později se přesunul k tematice kulturního a bezpečnostního ohrožení, což mu pomohlo získat mezitím ztracenou důvěru veřejnosti," píše politolog Lubomír Kopeček. Zafunguje to? Dost pravděpodobně ano.

Prezident "poražených polistopadového vývoje"

Miloš Zeman velmi dobře ví, ke komu mluví. Jádro jeho voličů tvoří lidé obecně "nespokojení s poměry". Povaha jeho úspěchu je podobná úspěchu populistických politiků typu Donalda Trumpa (Miloš Zeman se sám za českého Donalda Trumpa hrdě označuje). Trumpa zhusta volili lidé, kteří jsou někdy označováni za "poražené globalizace", tedy za ty, kdo se nedokázali v měnícím se světě zorientovat a prosadit, přičemž mají (často oprávněný) pocit, že jim politické elity nenaslouchají a nedokážou se o ně postarat. V české realitě je to podobné, ale přece jen specifické. Datový analytik Josef Šlerka dosti trefně prohlašuje, že Zemanovi voliči jsou spíše "poraženými polistopadového vývoje". Pokud to tak skutečně je, je vlastně zdrcující vidět, kolik lidí se za poražené ve svobodném Česku považuje.

Liberální část společnosti má občas tendenci si namlouvat, že v Česku je "špatně" primárně a pouze Miloš Zeman. To je ale sebeklam. Nespokojenost nejen méně vzdělaných, starších a mimo velká města žijících Čechů a Moravanů je autentická; problém naší společnosti jde daleko za jméno současného prezidenta.

Na druhou stranu je pravda, že Miloš Zeman nespokojenost a pocit marginalizace bezmála geniálně politicky kapitalizuje pro vlastní potřeby. Využívá přitom dovednosti, ve které, podobně jako v jiných politických disciplínách, nemá v Česku valnou konkurenci − schopnosti navazovat bezprostřední kontakt s voliči. Už před volbami v roce 1996 dokázal objezdit v autobusu Zemák celé Česko, díky čemuž sociální demokracii vytáhl na 25 procent, aby v roce 1998 už zvítězil a stal se premiérem. Podobně intenzivně se Zeman věnoval přímému kontaktu s voliči v době svého prezidentství. Na mítincích je jako doma. Baví se a lidi to baví. Neexistuje politik, který by dokázal zaplnit nejen náves, ale i náměstí tak, jak to umí Zeman.

Jeden z klíčů k pochopení jeho fenomenálního úspěchu je právě tady: Zeman dokáže vzbudit emoci, dokáže voliče přesvědčit, že na ně na rozdíl od jiných upřímně myslí. A to bez ohledu na reálné politické kroky. Seznam zprávy nedávno přinesly velmi ilustrativní rozhovor se Zemanovými voliči ze Zlínska: "Nemyslete si, že s ním ve všem souhlasíme, v některých vyjádřeních by se měl mírnit, neměl by třeba mluvit tak sprostě. Ale volit ho budeme, protože je 'náš'. Byl tu s námi, rozumí nám." Ano, loajalita k Zemanovi má většinově emocionální povahu. Je "náš" prezident, na rozdíl od těch, kteří se "o nás" nezajímají.

Provokace jako princip

Součástí Zemanovy promyšlené komunikace jsou samozřejmě i jeho oblíbené provokace (kauza neexistujícího článku Ferdinanda Peroutky, neudělení vyznamenání Jiřímu Bradymu, naopak vyznamenávání "osobností" normalizační kultury…). Jejich smyslem je především vyvolat odpor liberální části společnosti, který pak Zeman dokáže dokonale využít ve svůj prospěch. Lehce vytvoří dojem, že dochází k "útoku na prezidenta", a tím aktivizuje své příznivce. Není zcela pravda, že Zeman českou společnost rozdělil, ale rozdělení povzbuzuje a využívá. Velká část lidí se s ním ztotožňuje, podobně velká část ho upřímně nesnáší. Zemanova sázka pak spočívá v tom, že první část vždy bude o něco málo početnější než ta druhá.

Politický taktik a technik

Zemanovou zbraní je ale i zcela výjimečný politický talent. Příklad: dění po podzimních sněmovních volbách dokázal zrežírovat tak, že se řešení povolební situace stalo klíčovou součástí jeho vlastní kampaně. Pracoval s termíny ústavních kroků tak, že se sněmovní schůze, kde se mělo hlasovat o důvěře vládě, nakonec uskutečnila dva dny před prezidentskými volbami. To Zemanovi umožnilo za maximální pozornosti médií i veřejnosti pronést fakticky předvolební projev a přitom dál tvrdit, že nevede kampaň. Kdo jiný by tohle v Česku dokázal?

Zeman přesně věděl, co chce říci: opět vyzvedl svou "lidovost" (politik má chodit za lidmi do hospody), zmínil témata, která mobilizují jeho voliče (odpor k inkluzi ve školství, k neziskovým organizacím atd). A především pochválil Andreje Babiše, což bylo před prvním kolem voleb klíčové. Babiš ho pak na oplátku otevřeně podpořil. Na okraj vzájemné výpomoci obou politiků poznamenejme, že je sice poněkud úsměvné, že se do čela lidí nespokojených s polistopadovým vývojem dostali právě oni − Zeman, který je 28 let klíčovým hráčem české politiky, a Babiš, který v polistopadových poměrech pohádkově zbohatl. Ale to už je ironie dějin. Tandem funguje ke vzájemné spokojenosti.

Stěhování na Východ

Přes všechny Zemanovy dovednosti a nepochybný úspěch je nutno říci, že jeho stopa na tváři Česka není pozitivní. A to ze tří důvodů: za prvé nesplnil to, co sliboval na začátku volebního období, tedy že bude prezidentem dolních deseti milionů. To je chyba, protože i přes pochopitelnou různost názorů a hodnotové střety demokratická společnost potřebuje někoho, kdo je schopen udržovat debatu na takové úrovni, aby se nakonec společnost úplně nerozpadla. Zeman je spíše prezidentem společenského rozpadu než soudržnosti.

Za druhé: Zeman nasměroval Česko k autoritářskému způsobu vládnutí. To se projevilo už v roce 2013, kdy si pořídil vlastní prezidentskou vládu, a pokračuje to nyní "kreativní prací s ústavou", což není nic jiného než zpochybňování zásad liberální demokracie. Vláda může podle Zemana bez důvěry vládnout libovolně dlouho a podobně.

A za třetí: Zeman nasměroval zemi na Východ. Je to patrné z výčtu jeho zahraničních cest, kde převažuje postsovětský prostor, z podpory Putinova Ruska v ukrajinském konfliktu, z ponížených suplik směrem k Číně. Ale nejde jen o zahraničněpolitickou orientaci, horší je, že Zeman směruje Česko na Východ mentálně. Standardem se staly jevy jako pět let hradního kancléře Mynáře bez bezpečnostní prověrky či arogantní útoky prezidentského mluvčího Ovčáčka na ústavní činitele − zkrátka papalášské úkazy, které Česko vzdalují západní demokratické politické kultuře. A mimochodem přivedly i předsedu Ústavního soudu Pavla Rychetského k bezprecedentní kritice tohoto aspektu Zemanova prezidentství.

Jak si tedy Miloš Zeman stojí ve srovnání se svými předchůdci? Václava Havla lze nazvat prezidentem přesahu, protože zajistil Česku respekt západního světa a otevřel Česko Evropě. Václava Klause pak lze nazvat prezidentem sebezmenšování, neb za jeho prezidentství se začalo Česko stahovat zpět do ulity, do obranné pozice vůči "nepřátelskému světu". No a Miloše Zemana můžeme nazvat prezidentem stěhování − když už se Česko "zmenšilo" a stáhlo do sebe, pokusil se ho symbolicky odstěhovat na Východ.

Prezidentské volby 2018 budou v podstatě referendem o tom, jestli Miloš Zeman dostane dalších pět let na to, aby toto hodnotové stěhování dokončil.

jarvis_5a57ada6498ec21104730f4f.jpeg
Miloš Zeman využíval a podporoval rozdělení české společnosti. K tomu ještě prosazoval autoritářské tendence a orientoval Česko mentálně na Východ.
Foto: Reuters
Související