Takzvaný zákon ze zvyku umožňuje producentům alkoholických nápojů, aby odvozovali na etiketách svých výrobků rok založení značky od nejstaršího záznamu, jenž se váže k místu výroby nebo i jiné historicky doložené události.

Prohlásit letopočet 2018 "rokem Prostějovské starorežné" je tedy plně legitimní; dům U Zeleného stromu, který dostal od Viléma z Perštejna 4. července 1518 právo várečné a šenkovní a kde se posléze destilovala "kořalka", můžeme bez uzardění prohlásit za nejstarší, až na bezvýznamné výjimky 500 let trvale fungující ne-li evropský, pak dozajista středoevropský lihovar. Vilémův dokument je v nezpochybnitelném opisu uložen ve Státním archivu v Praze, kde čeká ve zmrazeném stavu na restaurování po poškození při povodních v roce 2002.

Jako první vlaštovka připomínající výročí přistála na mém stole "archivní patnáctiletá Prostějovská anýzovka" s podtitulem "Limitovaná edice. Single barrel". Od Starorežné se liší už barvou; zrála 15 let v dubovém dřevě − ta moje v sudu číslo 25 − a získala tak barvu starého zlata. Ve vůni připomíná anýzové pálenky Středomoří: pastis, mastiku, ouzo, ale na rozdíl od nich se s naléhavou svůdností ozývá právě to zrání. Chuť anýzu samozřejmě nemůže popřít, co však na ní upoutá, je decentně potlačená sladkost, což nápoj odesílá na spolehlivou adresu aperitivu. Od středomořských anýzovek se liší ještě jednou vlastností: po přidání vody nenásleduje typické zakalení, tzv. louche effect. Přesto jsem ji použil k experimentu.

Do šejkru na led jsem dávkoval pět centilitrů ginu, po dvou centilitrech citronové šťávy a cukrového sirupu a přidal lžičku Prostějovské anýzovky. Protřepal, přes sítko nalil do koktejlky a přidal šplouch šampaňského Taittinger. Výsledek byl od standardního koktejlu "French 75" k nerozeznání!

Související