Zastihnout Marii Dvořákovou v Česku není jednoduché. Ačkoliv pochází z Jablonce nad Nisou, jejím současným domovem je New York. Do míst, kde vyrůstala, se ale ráda vrací. "Jablonec je krásné město v horách, urbanisticky unikátně řešené. Jsou tu nad sebou tři kaskádovitá náměstí, úchvatné secesní domy… a také moje vzpomínky," říká vysoká tmavovláska, když usedáme ke stolku v jablonecké La Kavárně, již už několik let provozuje její spolužačka z obchodní akademie a dobrá přítelkyně, architektka a umělkyně Eliška Šídová.

"Byli jsme dost specifická třída. Spousta z nás se ekonomice vůbec nevěnuje. Vlastně ani nevím, proč jsme tam tenkrát šli," poznamená s úsměvem režisérka, která do světa filmu pronikla také díky divadelnímu spolku, jejž se spolužáky z Jablonce založila. Nakonec se rozhodla studovat filmovou režii a v USA za svůj absolventský film Kdo je kdo v mykologii získala vloni na podzim bronzového studentského Oscara.

Snový snímek plný triků vypráví o nočním dobrodružství trombonisty Tondy, který se ocitá s opilou malátnou dívkou v jejím malém bytě, kde bují plíseň a z knih křičí slavní mykologové dávné minulosti. Není jisté, kde je nahoře a kde dole. Jisté je jen to, že hudebník se ráno probudí jako úplně jiný člověk.

Marie Dvořáková (39)

◼ Česká režisérka vystudovala žurnalistiku na Univerzitě Karlově a filmovou režii na pražské FAMU i na Tisch School of the Arts v New Yorku, kde nyní žije.
◼ Za svůj absolventský 15minutový snímek Kdo je kdo v mykologii (Who's Who in Mycology) získala v září loňského roku bronzového studentského Oscara – prestižní ocenění, které uděluje americká Akademie filmového umění a věd. Po Janu Svěrákovi, který stejnou cenu získal před 29 lety za snímek Ropáci, je jeho druhou českou držitelkou.
◼ Zaměřuje se na krátkometrážní filmy, současně plánuje i film celovečerní. Zároveň působí jako programová ředitelka Českého centra v New Yorku.

Film Kdo je kdo v mykologii trvá 15 minut a patří mezi vaše nejdelší snímky. Ten nejkratší s názvem Steenbeckstory je dlouhý tři minuty. Co vás přivedlo ke specifickému krátkometrážnímu formátu?

Po pravdě to není směr, ve kterém bych se úplně zhlédla. Kdybych měla dostatek zdrojů na celovečerní film a nápad, který by udržel jeho délku, už dávno bych ho natočila. Do krátkých snímků jsem se tedy pustila s tím, že jednou budu točit ty celovečerní. Tím ale samozřejmě nechci říct, že by mě krátkometrážní filmy nebavily. Líbí se mi hrát si s myšlenkou, že musím stihnout odvyprávět příběh v omezeném čase. To člověka přiměje uvažovat jinak. Musíte přesně vědět, co chcete divákům ukázat. Je třeba si dokonale promyslet, co do těch několika minut zvládnete vtěsnat, protože materiálu se samozřejmě točí víc a pak se vybírají stěžejní momenty.

Jaká délka krátkých filmů je pro vás nejzajímavější?

Nejvíc se mi líbí asi ty úplně nejkratší. Se zájmem sleduji tvorbu ostatních režisérů, kteří točí právě pětiminutové filmy nebo i kratší, a pozoruji, jaké záběry divákovi představují oni. Práci s časem a jeho limity mě ale baví pozorovat i u celovečerních snímků, kde se dívám především na to, jakou část příběhu film odvypráví právě v prvních deseti minutách: kterým záběrem se příběh otevře a kam se dostane. Když mě něco zaujme, okamžitě se dívám na hodinky, kolik vlastně uběhlo času.

A které snímky vás zaujaly naposledy?

Třeba Saulův syn maďarského režiséra Lászla Nemese, kde se minimálně stříhá a záběry jsou tak velmi dlouhé. Nejzajímavějších mi přijde právě prvních deset minut. Nebo můj oblíbený Návrat idiota od Saši Gedeona. Nejvíc na něm obdivuji opět začátek, kdy jsou jednotlivé postavy uvedeny do děje. Kdybych měla někomu ukázat, jakým způsobem se dá filmový příběh působivě otevřít, vybrala bych si tenhle.

V současné době žijete v New Yorku. Vydala jste se tam po FAMU kvůli dalšímu studiu?

Prvoplánově tomu tak nebylo. Když na FAMU ukončíte bakaláře, můžete strávit nějakou dobu na zahraniční stáži. Původně jsem si vybrala Paříž, protože Francii jsem vždy milovala a přála si tam jednou žít. Když už bylo všechno domluvené, zamilovala jsem se do Američana, který bydlel v New Yorku. Zkrátka se mi přimotal do života. Cestu do Paříže jsem zrušila a nabrala kurz New York…

jarvis_5a574a76498ec211046fb1b8.jpeg
Natáčení snímku Kdo je kdo v mykologii trvalo 13 dní, hlavní roli trombonisty Tondy ztvárnil herec Joel Brady.
Foto: Boris Masník

… kde jste pak jako první Češka získala stipendium na Tisch School of The Arts.

Nejdřív jsem vlastně vůbec nevěděla, do čeho jdu. FAMU neumožňovala výměnné pobyty s americkými univerzitami, a tak jsem si stáž musela najít sama, stejně jako složit regulérní přijímací zkoušky. Měla jsem obrovské štěstí. Americké školy navíc fungují úplně jinak než ty české.

Kde vidíte hlavní rozdíly?

Co se týče organizace studia, FAMU má několik kateder a na každé z nich je v ročníku kolem pěti lidí. Katedry vzájemně spolupracují a studenti tvoří dohromady týmy. Já jsem studovala na katedře dokumentu u Jana Špáty, ale s kolegou od zvuku, kameramanem a dalšími jsme utvořili štáb, který společně pracoval na projektech, jež financovala škola. Na Tisch School of The Arts složí studenti jednotné přijímací zkoušky a teprve poté si zvolí obor, kterému se chtějí věnovat. Většina z nich si ovšem vybere režii nebo scenáristiku, minimum z nich pak kameru, produkci či zvukovou tvorbu.

V tu chvíli se asi obtížně skládá studentský štáb.

Dohromady ho samozřejmě dát musíte, ale každý v něm dělá všechno. Takže ačkoliv jsem studovala režii, musela jsem se naučit pracovat s kamerou, nahrávat zvuk a stříhat. Na jednu stranu je to skvělé, hodně praktické a poučné, ale když potom potřebujete udělat projekt, na kterém vám opravdu záleží, je to problém. Další zádrhel se týká peněz, protože v Americe se školství platí, a když chcete studovat na lepších univerzitách, jedná se o obrovské částky. Myslím si, že pro mladé studenty je takový systém zhoubný, a pokud nemají bohaté rodiče, jiné sponzory nebo nezískají stipendium, šíleně se zadluží na celý život. Většinou proto vystudují bakaláře a na magistra nepokračují hned, protože musí pracovat, aby spláceli dluh. Do školy se znovu vracejí až okolo třicítky a potom se zadluží znovu. Mám přátele, kteří školu absolvovali s dluhem 200 tisíc dolarů a splatí ho, až jim bude šedesát. To je jako u nás hypotéka.

jarvis_5a574a76498ec211046fb1bc.jpeg
Natáčení snímku Kdo je kdo v mykologii trvalo 13 dní, hlavní roli trombonisty Tondy ztvárnil herec Joel Brady.
Foto: Boris Masník

Z vašeho vyprávění mám dojem, že život v New Yorku je nekonečný studijně-pracovní maraton a boj o peníze. Jak jste si na tohle prostředí, v němž žijete bezmála 12 let, zvykala?

První dva roky byly opravdu náročné a dost těžce jsem si zvykala. V New Yorku není nikdy klid a zpočátku tam na mě bylo příliš ruchu a světla, protože jsem ještě ke všemu bydlela na Manhattanu, jenž nikdy nespí. Byla to šílená změť vjemů, ve kterých jsem se obtížně orientovala i vizuálně, z filmařského hlediska − všude kolem jsou vysoké mrakodrapy, světlo se mezi nimi divně láme a stíny vám připadají ostřejší, než ve skutečnosti jsou. Postupem času jsem si ale začala uvědomovat drobnosti, které mě přitahovaly. A když jsem po dvou letech odjela, začalo se mi po New Yorku velmi stýskat.

Čím si vás město mrakodrapů získalo?

Asi největším důvodem, proč mám New York tak ráda, je, že se tam netrestá odlišnost. Být jiný je naprosto normální, protože tam je každý svůj. A nikdo ho kvůli tomu nesoudí. A přijde mi, že když je někdo odlišný v Česku, je to automaticky špatně a znevýhodňuje ho to. New York je liberální, Newyorčané nesmírně tolerantní, člověk tam má velkou kreativní svobodu.

Liší se také studijní atmosféra?

Ta podle mě zase dost souvisí s penězi. V Česku je určitě víc bohémská, protože státní škola hradí veškerý průběh i tvorbu cvičení. V Americe univerzita maximálně zapůjčí techniku a poskytne menší finanční příspěvek, což absolutně nestačí. New York je navíc příšerně drahé město a není vůbec snadné tam točit film. Největší školou pro mě bylo to, že jsem si musela sehnat peníze a sama najít partnery, kteří mi pomohli projekty realizovat. Naučila jsem se spoléhat sama na sebe a dost to změnilo můj přístup k životu i práci.

Jaké jsou v tak komplikovaném prostředí vztahy mezi studenty?

Američtí studenti jsou hodně pilní a vědí, že se musí hodně snažit, protože je tam obrovská konkurence. Na druhou stranu jsem v tomhle intenzivně konkurenčním prostředí našla neuvěřitelnou komunitu lidí i napříč jednotlivými ročníky, která si pomáhala. Všichni jsou na stejné lodi a funguje mezi nimi empatie. A lidé si také vzájemně přejí úspěchy, protože když v tom velkém oceánu vidí někoho, koho osobně znají, uspět, mají naději, že se jim to jednou podaří také. Úspěchy druhých jsou pro všechny upřímnou motivací.

Školu jste ale na pár let opustila a působila jste jako kreativní ředitelka animačního studia…

Studium jsem přerušila poté, co jsme natočili jedno krátké cvičení, které sklidilo velký úspěch na festivalech. Získali jsme za něj cenu Directors Guild of America, což mi hodně změnilo život. Začaly se hrnout pracovní nabídky od produkčních společností. Jednou z nich bylo i manhattanské animační studio. To byla nabídka, která nepřichází dnes a denně. A mít stálý příjem a zázemí znamenalo začít žít jako normální člověk. Jediná nevýhoda byla v tom, že jsem nedokončila školu a moje soukromé projekty šly na čas úplně stranou. Mezi nimi byl i plísňový film Kdo je kdo v mykologii.

Když mě něco ve filmu zaujme, okamžitě se dívám na hodinky, kolik vlastně uběhlo času.

Do školy jste se ale po několika letech vrátila. Začala vám režie chybět?

Stýskalo se mi především po práci se skutečnými herci. Zároveň jsem se pořád stýkala s komunitou ze školy a moji kamarádi tou dobou začínali točit absolventské snímky. Měla jsem sice skvělé místo v animačním studiu, ale byla jsem už dost unavená. A v neposlední řadě mi bylo hloupé, že bych tu školu nedokončila, když jsem na ni dostala tak prestižní stipendium.

Také jste ale měla rozdělaný jeden osudový projekt.

Ten byl opravdu hodně spící, ale čekal na mě. Sem tam jsem proto zažádala o nějaký grant, spojila se s českými přáteli, s nimiž jsem si už na FAMU slíbila, že americký film natočíme spolu v Praze. Postupně se to začalo rýsovat.

Při financování snímku vám hodně pomohla právě věda, kterou jste do filmu zapojila. Jak jste přišla právě na plísně?

Nadace Sloan Foundation je velice významná instituce, která podporuje vědce a pravidelně vyhlašuje soutěže o granty. Sešla jsem se tenkrát s kamarádem a říkali jsme si, že 25 tisíc dolarů je vážně hodně peněz a realizaci filmu by to dost pomohlo. Měli jsme pár návrhů, jaké vědecké elementy bychom do filmu zakomponovali, a já přinesla ten s plísní. Plísně jsou totiž vizuálně krásné. Podali jsme grantovou přihlášku a soutěž jsme vyhráli.

Pro film je vypěstovali mykologové z Akademie věd ČR. Jak na tak neobvyklý projekt reagovali?

Fantasticky, měli s námi jako s laiky, kteří toho o plísních příliš nevědí, velkou trpělivost. Dost jsme se spřátelili, protože natočit a vyrobit film trvalo dva roky, z toho rok se točil časosběr plísní. Na projektu se podílela asi stovka nadšených lidí. Jeho největší přínos vidím v tom, že propojil neuvěřitelné lidi z Česka i Ameriky. Vznikla tak silná přátelství na celý život.

Samotné natáčení přitom zabralo jen 13 dní. Co bylo na projektu nejnáročnější?

Komplikovaná byla práce s plísněmi, protože jejich růst se nedá moc kontrolovat, a když vyrostly tak, jak se nám nehodilo, museli jsme to rozjet znovu. Anabází byla i postprodukce, kdy se animovaly obličeje dohadujících se vědců, ale všechno se to zvládlo.

Za tenhle snímek jste nakonec získala studentského Oscara. Jak vám ten úspěch změnil život?

Především jsem se naučila věci nevzdávat a nevěřit tomu, když někdo říká, že něco nejde, protože v drtivé většině případů to není pravda. Také jsem trochu změnila způsob jednání s lidmi, protože všechno je o lidech a komunikaci.

Zase se na vás sypou pracovní nabídky?

Takový obrat jako tehdy, když jsem přijímala místo v animačním studiu, to nebyl. Tentokrát jsem se neprobudila jako jiný člověk, jsem pořád tam, kde jsem byla, platím nájem, chodím do práce a mám standardní starosti. Kontaktovala mě spousta produkčních společností a těch, které zastupují umělce a filmaře. Náročné bylo především stihnout se s každým vidět, poznat ho a usoudit, s kým se do budoucna družit a pustit do další práce, protože v tom je potřeba nalézt určité souznění, musíte zaujmout i dalšími připravovanými projekty.

jarvis_5a574a76498ec211046fb1c0.jpeg
Plechový hrnec s roštím po vánočním stromečku pro režisérku symbolizuje hlavu plnou nápadů.
Foto: Libor Fojtík

Rýsují se už nějaké? Týkají se třeba toho vysněného celovečerního filmu?

Aktuálně mám dvě věci, kterým se intenzivně věnuji. Jedna je animovaná, druhá hraná. Momentálně je zpracovávám a začala jsem spolupracovat se společností, která mě zastupuje čili mě tak trochu vede. Až bude scénář dostatečně zralý a hotový k prezentaci, pomůže mi obcházet další společnosti, klepat na dveře a komunikovat s producenty, což je velká výhoda, ale zároveň žádná jistota, že to vyjde. Všechno je ve hvězdách.

Současně také působíte jako programová ředitelka v Českém centru v New Yorku.

Ano, ale přijde mi, že spousta lidí v Česku vůbec neví, jak zajímavé věci tam děláme.

Snažíte se prostřednictvím centra propagovat český film?

Stoprocentně. Snažíme se podporovat a uvádět nové české snímky a dostat českou filmovou tvorbu do ostatních kin v New Yorku, což se nám v posledním roce dařilo.

Jaký je o ni zájem mezi Američany?

Poměrně velký, jde-li o snímky, které distributory zaujmou a promítají se v amerických kinech − třeba Já, Olga Hepnarová, Bába z ledu nebo slovenská Učitelka. Ale to se neděje zase tak často. Konkurence je obrovská, a aby v Americe prorazil český film, je těžké. V Českém centru máme malé kino s 56 místy, takový filmový butik. Za uplynulý rok k nám přišlo 2416 diváků, většinou to byli Američané, a promítli jsme obrovské množství filmů, mezi nimiž byla velká část česká. Obecně platí, že jakmile pustíte Formana, lidi přijdou vždycky. I když promítáte 30krát za sebou Hoří, má panenko, kino bude plné.

Přitom zrovna tenhle film ilustruje typický český humor, který bývá pro cizince mnohdy obtížně pochopitelný.

Tak tady mu rozhodně všichni rozumí. Lidé na jednotlivé scény a repliky reagují neuvěřitelným způsobem a film ani po tolika letech vůbec nezestárl. Je nesmírně nadčasový. V propagaci českého filmu budeme pokračovat i nadále, jak to jenom půjde. Je to dřina, určitě nemáme nohy na stole a nepískáme si. Ale mě osobně to strašně baví a jednou, až v centru nebudu, mi ta práce určitě bude scházet. Ovšem spíš než práce je to pro mě služba české kultuře a filmu, kterou velmi ráda dělám.

Přestože jste se s newyorským prostředím sžila, uchováváte si pořád hluboký vztah k rodnému Jablonci?

Samozřejmě, mám to tu moc ráda. Jak jsem řekla, je to úplný opak New Yorku, který má zase svoje kouzlo. Ideální by pro mě bylo být na obou místech a střídat je během roku. A určitě bych se sem jednou ráda vrátila nastálo, mám tu spoustu přátel a nejbližších lidí.

Související