Prezident Miloš Zeman během svého mandátu u domácích voličů i zahraničních partnerů vzbudil pochybnosti, jakou hodnotovou orientaci vlastně má Česká republika. Na začátku se hlasitě přihlásil k Evropské unii, ale po zbytek mandátu ji zpochybňoval. Ze zahraniční politiky se snažil udělat pragmatický nástroj ekonomické politiky. Nárokuje si největší podíl na otevření vztahu k Číně, což je částí společnosti vnímáno značně kriticky. Významně se podílel na tom, že dřívější pilíř české zahraniční politiky − ochrana lidských práv − se takřka vytratil z priorit, kterými se čeští politici po roce 1989 řídili.
"Jeho lavírování kolem řady probíhajících událostí či vyloženě opoziční názory vůči vládě (zejména ukrajinská krize) vedlo k prohloubení nejistoty o tom, jaké jsou dlouhodobé cíle ČR a kvalita jejích spojenectví," domnívá se Vít Borčany, analytik think-tanku Asociace pro mezinárodní otázky (AMO). "Bývalý ministr zahraničních věcí Lubomír Zaorálek (ČSSD) poskytoval Zemanovi výrazně široký prostor i v momentech, kdy s ním nesouhlasil, a stál tak v jeho naprostém stínu."
Zatím jste si přečetli 10 % textu. Pokračování je k dispozici pouze pro platící čtenáře.
Předplatitelé mají i řadu dalších výhod: nezobrazují se jim reklamy, mohou odemknout obsah kamarádům nebo prohlížet archiv.
Připravujeme platbu, vyčkejte prosím.
Platbu nelze provést. Opakujte prosím akci později.
