René Levínský
Z pohledu teorie her má volič v libovolných volbách v zásadě dvě možnosti: 1. volbu svého nejoblíbenějšího kandidáta (té budeme poněkud poeticky říkat volba srdíčkem) a 2. volbu strategickou − tedy takovou, v níž volí tak, aby byl zvolen pro něj nejlepší možný kandidát, přičemž ovšem nutně nemusí dát hlas svému nejoblíbenějšímu kandidátovi.
Jsou jen dva volební systémy, v nichž je optimální volit "srdíčkem". Prvním je tzv. náhodný diktátor (je vylosován hlas jednoho voliče, který určí pořadí kandidátů), druhým je ten, v němž se utkají jen dva kandidáti. Tato situace nastává typicky v druhém kole prezidentské volby. Celé strategické rozhodnutí se tak přesouvá do prvního kola, které o výsledku rozhoduje. V něm je totiž zcela zásadní, kdo do druhého kola postoupí. Ostře vyhraněný kandidát (typickým příkladem je Jean-Marie Le Pen v roce 2002) nemá v druhém kole žádnou šanci (Le Pen prohrál s Chirakem v poměru 82 procent ku 18).
Otázkou tedy je, koho by měl volič s jistými politickými preferencemi volit v prvním kole českých prezidentských voleb, chce-li dosáhnout nejlepšího možného výsledku.
Pokračování textu je k dispozici pouze pro platící čtenáře
- První kolo prezidentské volby nabízí prostor pro strategické rozhodování.
- Svůj hlas tak volič nemusí dát tomu, koho považuje za nejlepšího kandidáta.
- Může třeba volit někoho, kdo má proti jeho favoritovi ve druhém kole nejmenší šance.
Předplatitelé mají i řadu dalších výhod: nezobrazují se jim reklamy, mohou odemknout obsah kamarádům nebo prohlížet archiv.
Připravujeme platbu, vyčkejte prosím.
