Ve srovnání s jinými hvězdami české opery, o půl generace staršími Evou Urbanovou nebo Dagmar Peckovou, byly úspěchy pěvkyně Magdaleny Kožené méně nápadné. Křivka její kariéry však dosud pravidelně stoupá, čemuž pomáhají nabídky ze světových divadel i prestižní trofeje, které za nahrávky získává.

Přitom také v Česku existují hlasy výjimečnější. Kožená je klasický mezzosoprán, barvou i polohou mezi altem a sopránem. Nemá tak temné tóny jako Pecková nebo svého času Eva Randová a Soňa Červená.

Málokterý český interpret si ale vybírá repertoár tak rozmyslně, úměrně svým možnostem a bílým místům v dramaturgii světových vydavatelství. Například cenu londýnského magazínu Gramophone dostala Kožená za album s písněmi Dvořáka, Janáčka a Martinů. Její domovská značka Deutsche Grammophon předtím žádnou skladbu Bohuslava Martinů nikdy nevydala.

Nyní Kožená natočila nové album nazvané Cole Porter. A obsahem tentokrát nevybočuje z běžné repertoárové praxe − výletů operních sólistů do moderní populární hudby, jaké dříve učinily oborové kolegyně Dagmar Pecková nebo Američanka Frederica von Stade.

Porterovy muzikálové i jiné písničky celosvětově patří k melodicky nejbohatším a textově nejvtipnějším i nejlyričtějším, posluchačsky určitě nejvděčnějším. Především díky orchestru Karla Vlacha potěšily i každou generaci českých poválečných posluchačů.

Některé skladby jsou sice harmonicky náročnější, hlasově ale pěveckého profesionála nelekají. Proč tedy pokusy operních interpretů nevyznívají jednoznačně? A to nejen ve srovnání s proslavenými swingaři Frankem Sinatrou, Billie Holidayovou nebo Ellou Fitzgeraldovou?

Při poslechu porterovského alba Magdaleny Kožené se jako rychlá odpověď nabízí ono "Ach, dejte si říct, bez swingu to není nic", parafráze Josefa Škvoreckého na píseň It Don't Mean A Thing.

Orchestr Ondřeje Havelky & His Melody Makers většinou frázuje výrazně swingově, a Kožené to není dáno.

Jenomže takhle se kdysi nesešel už pěvec Rudolf Cortés s Vlachovým bandem v Tiše den zhasíná, a přesto to znělo dobře. Také dramatická verze písně Night And Day od Evy Pilarové je prostě krásná. Sebeoddanější milovník swingu by se měl smířit s možností, že Porterovy melodie lze vyklenout i jinak.

Jenomže Magdalena Kožená svého Portera nejenže neswinguje, ani místo toho nenabízí nic srovnatelně výrazného − Rudolf Cortés, Eva Pilarová nebo i Frederica von Stade to vykompenzovali barvou i sílou svých hlasů.

Album

Magdalena Kožená
Cole Porter
Brnofon/Supraphon 2017

Jako by se Kožená bála, že bude znít příliš operně, zpívá bez napětí, prostince jako husopaska, místy na hranici polomluvy, nebo dokonce s významovým obkreslováním a vypichováním některých slov pro nechápavé posluchače.

Kdybychom předtím písně Colea Portera nikdy neslyšeli, třeba by nás v tomto podání také nadchly. Jenomže žádné takové kdyby neexistovalo už před šedesáti lety.

Takhle nezbývá než rodačce z Brna-Maloměřic dopřát radost ze splněného snu nahrát − dokonce na svou vlastní značku Brnofon − melodie, které si s chutí zpívá ve sprše, a sami sobě oživit vzpomínku na swingovou éru Škvoreckého a Karla Hály. Hlavně si ale přehrávačem přivolat nejbáječnější společnost Magdaleny Kožené − Bacha, Glucka, Mozarta, Janáčka, Ravela, Martinů nebo třeba Petra Ebena.

Související