Zdeněk Sklenář je mezi českými galeristy zvláště výraznou postavou. Pořádá výstavy, už jich má více než dvě stovky, vydává knížky. Působí jako člověk neznající překážek. Když stiskne ruku, zapraskají vám kosti. Vždycky nosí bílou košili, kalhoty od obleku, polobotky do špičky. V mrazech pobíhá venku zásadně bez kabátu, o čepici nemluvě. Jako by byl nad vrtochy počasí povznesený. Sleduje, co se děje kolem, s nastraženými radary, ale jakmile s ním mluvíte, dostane se vám pozornosti, jako byste byl jediný člověk na světě. Už se o něm vypráví legendy: prý nespí. Především ale miluje umění. Když vidí hezký obraz, zalesknou se mu v očích slzy.

Začal v 90. letech minulého století v Litomyšli a na přelomu milénia přesídlil do Prahy, kde na Smetanově nábřeží vybudoval galerii, jež si rychle získala prestiž a postupně, v souvislosti se Sklenářovým zájmem o současné umění, se rozšířila do sousedství. Jenže 29. dubna roku 2013 v deset hodin dopoledne došlo v Divadelní ulici k výbuchu plynu a následné ničivé devastaci, která prošla celým domem i výstavní síní až na Smetanovo nábřeží. Zrovna vystavoval Federico Díaz, den předtím jsem se na něj byl podívat. Nádherné tušové obrazy vzaly za své, a nejen ony. Byla to poslední výstava, kterou tam Zdeněk Sklenář připravil.

Tehdy jsem jej poprvé viděl opravdu nešťastného, zoufalého. Byl otřesený… asi jako boxer poté, co dostane direkt na bradu a bojuje s přitažlivostí, aby nešel definitivně k zemi, kde se již v zápasu nedá pokračovat. Napadlo mě, že se z tragédie, při níž sice naštěstí nikdo nepřišel o život (galerie otevírala až po obědě), ale materiální škody byly nezměrné, už možná nikdy nevzpamatuje. Nějakou dobu to tak i vypadalo. Pak ale na podzim roku 2014 otevřel menší galerii v Salvátorské ulici 6, kde zahájil výstavou Bohumila Kubišty. Bylo již jisté, že ránu osudu překonal, i když se jevilo zřejmé, že vzhledem k rozměrům komorní galerie v nenápadné uličce ve stínu Pařížské asi nepůjde o konečné řešení. Loni jsem se doslechl, že chystá návrat do centra dění, ale už nikoliv na Smetanovo nábřeží. "Nejde dvakrát vstoupit do stejné řeky," odpověděl mi lakonicky. Kam ale vstoupí, nechal si pro sebe.

V sobotu 9. prosince 2017 si stovky lidí nenechaly ujít návštěvu nové Galerie Zdeňka Sklenáře v Mikulandské ulici, kterou mu v prostorách zrekonstruovaného Schönkirchovského paláce (je propojen s moderním palácem Drn na Národní od architekta Stanislava Fialy) pomohl vybudovat Josef Pleskot. Nebyla to nahodilá volba. Stejný autor byl u návrhu Sklenářových galerií na Smetanově nábřeží, v Salvátorské ulici, stejně jako v Litomyšli.

jarvis_5a3ba9b7498e089655ffdb2f.jpeg
Foto: Martin Polák

Josef Pleskot rozumí jak architektuře, tak umění, a přesně ví, jak to udělat, aby obraz či socha dostaly možnost co nejlépe vyniknout − a odhalit svou podstatu. Kdo si myslí, že lze dobře věšet obrazy bez architekta, je na omylu. Zdeněk Sklenář to brzy pochopil a jsem přesvědčen, že právě spolupráce s Josefem Pleskotem, který v Mikulandské vymyslel nejenom prostorové uspořádání, ale dal podobu většině vybavení, napomáhá jeho úspěchu.

Pod barokními stropy se odehrává minimalistické zklidnění. Galerie se rozkládá na ploše přesahující 400 metrů čtverečních, vedle tří výstavních místností zahrnuje také pracovny a bezpečnostní depozity schopné odolat požáru i výbuchu. Jistěže, poučení z minulosti. Ta se ostatně prolíná se současností v zahajovací výstavě "1685 dní a nocí", jejíž název odkazuje k době uplynulé mezi explozí a novým pokračováním. Vybraní autoři patří jednak ke klasikům (například Boštík, Čapek, Kupka, Lada, Malich, Medek, Pištěk, Preisler, Sýkora, Šíma, Špála, Štyrský, Toyen, Zrzavý), anebo k těm, již se klasiky mohou jednou stát (Císařovský, Jasanský-Polák, Kintera, Kovanda, Merta, Střížek, Typlt). To už je ovšem jiný příběh.

Související