Malíř Pavel Brázda se nemohl nabažit toho, že může normálně vystavovat. Komunistickou totalitu prožil od začátku do konce na vedlejší koleji, a tak ve svobodných poměrech nadšeně vystavoval stylem přímo ztřeštěným: Když mu to dovolili, navěsil obrazy od podlahy po strop. Třeba v pražském Obecním domě.

Umělec, který vynikal erupcí nápadů, originálním stylem a nezničitelným optimismem, zemřel předevčírem v 91 letech. Ještě letos na jaře se podílel na své velké výstavě v českokrumlovském Egon Schiele Art centru.

Jeho radost a nadšení se poslední dvě desetiletí snoubila se zájmem a úspěchem. Pavel Brázda patří k nejvystavovanějším současným autorům a jeho obrazy se dobře prodávají i na aukcích. Sláva, která ho na stará kolena potkala, mu ale nohy nepodrazila.

"Mám zásadu, že chci obstát v každé situaci. Proto přežívám i tu slávu, myslím, bez úhony. Nemá mi to čím uškodit, mám dostatečný odstup," prohlásil v rozhovoru z roku 2008. V očích se mu lišácky zablýsklo, když dodal: "Přiznávám ale, že mě vystavovat velmi těší. Když ty obrazy vidím, mrzí mě, že nemůžou zůstat vystavené navždycky."

O tom, že mu sláva nestoupla do hlavy, svědčí i to, že v únoru 2013 vrátil prezidentovi Václavu Klausovi medaili Za zásluhy, již od něj obdržel o pět let dříve. "Působení pana Václava Klause v úřadu prezidenta považuji za neblahé," řekl tehdy malíř.

Pavel Brázda byl jedním z největších objevů vydolovaných ze socialistického undergroundu. Nebyl režimem tolerovaným umělcem, ani nepatřil k žádnému z disidentských uměleckých spolků. Pro veřejnost ho objevil undergroundový časopis Revolver Revue.

Další časopis Respekt si zase vybral za své logo Brázdova Velkého astronauta, figuru ze série Astronautů, jimiž malíř předznamenal pop-art.

Teprve v 90. letech se Brázda začal objevovat v galeriích, mezi nejžádanější české umělce se prosadil retrospektivou, kterou mu Národní galerie připravila k osmdesátinám v roce 2006.

Brázda si už ve 40. letech vytvořil vlastní styl, nazýval jej hominismus. Vymezoval se proti formálnosti, chtěl tvořit umění o lidech a pro lidi. Jeho inspirací bylo město. Zpočátku maloval detailně realisticky se surrealistickou obrazností. Později začal figury zjednodušovat.

Mnoho let před Andym Warholem nebo Keithem Haringem přemýšlel, jak by učinil umění dostupné všem lidem. Klasickou malbu zjednodušoval, nahrazoval xerokopií a nakonec i digitálním tiskem.

Mezi jeho klíčová díla patří boschovská alegorie Pět minut před koncem světa, autoportrét Nezapomněl jste se oholit? či díla ze série Závodníci a cyklu Lidská komedie.

Brázdova lidovost však měla velké intelektuální zázemí. Jeho otec byl významným prvorepublikovým advokátem, jeho matka neteří bratří Čapků. Vyrůstal mezi knihami a obrazy například od Josefa Čapka a Jana Zrzavého.

Pro buržoazní původ byl v roce 1949 vyhozen z pražské akademie spolu se svou budoucí ženou a múzou, malířkou Věrou Novákovou. Živil se jako ilustrátor, malíř pokojů i prací v kotelně.

Kvůli svému původu a politicky aktivní tetě Heleně Koželuhové zažíval v padesátých letech policejní prohlídky. I proto nechal jeden ze svých nejdůležitějších obrazů nazvaný Pět minut před koncem světa mnoho let nedomalovaný. Teprve v 60. letech domaloval do apokalyptického výjevu to, co měl od začátku vymyšlené: hlavu Hitlera a Stalina.

Jako by se snažil dohnat, co vinou komunistického režimu zameškal, pracoval Pavel Brázda energicky nejen na nových obrazech, ale také na knihách. K osmdesátinám si nadělil objemnou monografii, v níž byl nejen autorem obrazové části, ale pod pseudonymem i textů.

Fiktivního kurátora Přemysla Arátora, "předního znalce" své tvorby i života, oživil i v další publikaci z roku 2008 nazvané Obluda čeká, obluda má čas. Schizofrenní metodu, při níž psal ve třetí osobě sám o sobě, si velmi užil. "Psaní je moje postranní zábava. Když jsem to psal, musel jsem se smát," prohlásil tehdy. Ještě do třetice napsal i doprovodný text ke svým kresbám z 80. let, které vydalo pod názvem Hra nakladatelství Argo v roce 2014.

Související