Když jsou lidé dostatečně chudí a jejich vyhlídky do budoucnosti bezútěšné, může se stát cokoliv, píše dánský autor Kaspar Colling Nielsen v dystopickém románu zvaném Dánská občanská válka 2018−24.

Oním "cokoliv" je tu právě válka coby výsledek sociální a ekonomické nerovnosti, na kterou už v Evropě 21. století nikdo nevěřil, avšak o to náhleji vypukla. V pražském Divadle Na zábradlí nyní mladý režisérsko-dramaturgický tandem Adam Svozil a Kristýna Kosová uvedl stejnojmennou adaptaci Nielsenovy apokalyptické vize, kterou přenesl do "srdce Evropy".

Tvůrci se od románu odrazili k vlastnímu, svébytnému tvaru. Hned úvodní scénu pojali jako debatní kroužek nad Nielsenovou knihou, kterou mezi diváky nechá kolovat moderující postava autora v podání Jiřího Černého.

Šestici angažovaných čtenářů na jevišti dominuje zapálená mladá aktivistka znechucená korporátní sférou (hraje ji Johana Matoušková), naivně nadšený intelektuál (Miloslav König) a na opačném názorovém pólu latentně agresivní prosperující pravičák (Jan Hájek).

Rozehrávají ad absurdum typickou kavárenskou debatu plnou humanisticko-intelektuálních frází i klišé nad smyslem a nesmyslem Nielsenových představ o budoucnosti či nad tím, jak se to pojí s Českem.

Všichni své žvanění berou nesmírně vážně, což je náležitě komické. Důležitě předstupují "prodávat" své názory na forbínu. Když se řeč stočí k uprchlíkům, nahrnou se tam překřikovat všichni najednou.

Celé je to jen hra − až do prvního výbuchu. Z toho se ovšem lze ještě otřepat a účastníkům začínajících nepokojů "pomoci" naházením kelímků s kávou a následně i kávovaru z okna v zadní stěně, které se dlouho nikdo neodvažuje otevřít. Jindy herci "spoluzakouší" umírání − při zvucích vzdálené střelby ladně, "filmově" padají k zemi.

Úvod představí to, co pak potvrdí zbytek inscenace − nosné, aktuální politické téma pojaté coby groteskní sci-fi, černý humor, skvělé herce, ale také dramaturgické neukočírování některých scén, které se zbytečně rozmělňují.

Divadlo

Kaspar Colling Nielsen: Dánská občanská válka 2018–2024
Režie a dramaturgie: Adam Svozil, Kristýna Kosová
Divadlo Na zábradlí, Praha, premiéra 15. prosince, nejbližší reprízy 30. prosince a dále 13. a 27. ledna

S propuknutím válečných hrůz je vše ostřejší, filmovější − romantické ranní loučení drsné partyzánky a mladého intelektuála, který své revolucionářce připravuje svačiny a stará se o sirotky, je ve skutečnosti desetkrát "přetáčenou" scénou televizního pořadu.

Jinak válka odkrývá jen "obvyklou debilitu barevnějšími prostředky", jak dokládá i scéna, v níž se válku snaží vyřešit "paní, která hodně pamatuje" (hraje ji Dita Kaplanová). Všechny v divadle včetně uvaděček i diváků, jimž je přiřknuta role sirotků, přiměje, aby se chytli za ruce a "mysleli na evropské hodnoty". Sirotkům postačí jedno promiňte, a když bude nejhůř, lze "vyvolat ducha pana Havla".

Kontrastně působí drásavá scéna, v níž chce mladý intelektuál zabránit smrti lidí, které měl rád − herec König se vší silou snaží udržet na nohou dva bezvládné kolegy, vrátit se k představě, že je to celé jen metafora.

Druhá polovina inscenace je dovětkem 450 let po válce, po zániku národních států. Lidé díky programu na obnovu kmenových buněk přestali stárnout a psi se naučili mluvit. Z válečných časů si nikdo nic nepamatuje, natož na které straně stál. Bohatá a perverzně zhýralá elita si nechává posluhovat a znovu jen žvaní, teď už nejen o Nielsenově knize.

Autor coby přežitek starých časů bídně zemřel, svědectví už nepodá − sedí na jevišti svázaný, s pytlem na hlavě, prorostlý větvemi. Člověku zbyla emoce snad jen ke psům a také v jeho chování k nim je patrná stopa válečné krutosti. Mučený kňučící pes (hraje ho Petr Jeništa) uprostřed lidského zmaru, který pomalu zahaluje opona, navíc ukazuje na velkou pravděpodobnost toho, že se "historie zopakuje, když si člověk dost dlouho počká".

Související