Alexander Liebreich, který byl včera jmenován šéfdirigentem Symfonického orchestru Českého rozhlasu, se do této země něco nachodil.

Vždy na silvestra s přáteli vyrážel z německého pohraničí a s batohy na zádech kráčeli celou noc, někdy až deset hodin, pěšky do Domažlic. "Byla zima, dlouho tma, tma a tma, až se objevilo světlo. To světlo byla česká vesnice jménem Babylon a tam jsme zpravidla vklouzli do první hospody," vzpomíná.

Psala se osmdesátá léta a mladý Němec s českými předky se tehdy vracel z osobních důvodů, kvůli rodinné historii. Odteď bude přijíždět kvůli hudbě. Včera Liebreich podepsal smlouvu se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu, od sezony 2018/2019 se na čtyři roky stane jeho šéfdirigentem. "Také tato země je trochu má vlast," vysvětluje ve svém novém domově, budově rozhlasu na pražských Vinohradech.

Liebreichovi prarodiče pocházeli z Brna, přes Československo později prchali před nacisty. Přesto někteří skončili v Terezíně, jiní zahynuli ve vyhlazovacích táborech. Rodiče nicméně přežili, po válce se usídlili v Řezně a tam se jim v 60. letech narodil Alexander.

Válečná historie se ho osobně nedotkla, přesto prý letos v říjnu prožíval, když při svém debutu se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu dirigoval skladbu Pavla Haase, zavražděného v Osvětimi. "Myslím, že si historii předků průběžně uvědomuji celý život. Zrovna před dvěma týdny jsme o ní s otcem dlouze hovořili," líčí.

Liebreich má za sebou pozoruhodnou kariéru − začínal ve sboru, první peníze si vydělal jako basbaryton a hrou na klavír v místním divadle.

Postupně ho ale zaujalo dirigování, stal se žákem vlivného Nikolause Harnoncourta a Michaela Gielena, na nějž dnes vzpomíná také jako na skvělého partnera do diskusí třeba o románech Thomase Manna. Liebreich se prý vzdělával tak nějak všeobecně humanitně.

Velkou část profesního života nakonec spojil s rozhlasovými orchestry − nejprve vedl ten v nizozemském městě Hilversum, uplynulých sedm let strávil v polských Katovicích. "Je to náhoda a spíš s podivem, protože rozhlasové orchestry ze své podstaty často natáčí, a já nahrávací studio sám od sebe nevyhledávám," podotýká muž, jehož alba jsou přitom vysoce ceněna.

Například pro prestižní značku ECM nedávno nahrál Requiem předního libanonského autora Tigrana Mansuriana. Za desku je nyní nominovaný na dvě ceny Grammy.

Vedení Symfonického orchestru Českého rozhlasu si ale Liebreicha vybralo nejen pro jeho nahrávky, vazbu na Česko nebo zkušenost s rozhlasovými tělesy. Pomohla též všestrannost. Základem dirigentova repertoáru jsou skladby od Mozarta, Beethovena, Mendelssohna či Brahmse, rovněž ale rád zařazuje moderní a soudobou hudbu. Sám hned zmiňuje, že se přátelí se současnými českými autory Ondřejem Adámkem a Miroslavem Srnkou.

Na téma klasika versus soudobá tvorba Liebreich neříká nic objevného, jen podotýká, že je důležité nevychýlit dramaturgii ani jedním směrem. Nejvíc mu vyhovují kontrastní programy, jaké při své první sezoně 2018/2019 uvede také v Praze: jeden večer zkombinuje Lutoslawského s Brucknerem, jindy Brahmse s Hindemithem. Každou sezonu povede pět abonentních koncertů v Rudolfinu, to znamená, že s orchestrem stráví pět týdnů. Dalších čtrnáct dnů budou natáčet.

Liebreich v oboru zažil mnoho zklamání z těles řízených "manažersky". V rozhovoru popisuje, jak se dnes někteří šéfové orchestrů řídí jen prodejností nahrávek, kterak angažují sólisty, jež mají lepší PR než hráčské schopnosti. Liebreich je asi jiný: víc přemýšlí nad tím, jaký má koncert smysl, proč zařazovat danou skladbu, co z které kompozice plyne.

Také při rozhodování o pražském angažmá mu prý pomohla komunikace s ředitelem orchestru Jakubem Čížkem a dramaturgem Josefem Třeštíkem. "Dali jsme se do řeči a okamžitě z toho byla inteligentní, smysluplná konverzace. Ne debaty o tom, co se prodává a co frčí," říká Liebreich.

Pozorovatelům dění v české klasické hudbě neujde, že zpráva o Liebreichově jmenování uzavírá rok pestrý na změny v oboru − od příštího roku budou mít všechna přední tuzemská tělesa zahraniční šéfdirigenty.

Liebreicha však toto konstatování nevzrušuje. Uplynulých sedm let vedl orchestr v Katovicích a zjevně občas slýchal námitky typu "proč má Poláky dirigovat Němec". Na téma nacionalismus převypráví několik nedávných zážitků z Evropy, kde lidé začínají být hrdí na své hudebníky spíš z principu než proto, že by znali jejich tvorbu.

"Samozřejmě každá země musí podporovat vlastní kulturu. Ale nacionalistické uvažování už mě unavuje. Věnuji se hudbě z humanistických důvodů, kvůli komunikaci s lidmi. Nechci ji rozdělovat podle toho, jaké má kdo občanství," říká Liebreich, jenž se v Polsku zaměřoval na tvorbu tamních skladatelů Witolda Lutoslawského a Karola Szymanowského. V katovickém hotelu dokonce přespával ve stejné posteli jako před sto lety Szymanowski. Oba autory však Liebreich vyzdvihuje jako hudebně inteligentní, sofistikovaně se projevující tvůrčí osobnosti, nikoliv jen "významné rodáky".

Zahraniční šéfdirigenti

Letošek byl pestrý na změny u tuzemských orchestrů. Českou filharmonii povede v Paříži žijící ruský rodák Semjon Byčkov, Filharmonii Brno převezme Američan Dennis Russell Davies a nyní byl v čele SOČR potvrzen Němec Alexander Liebreich. Také další přední tuzemská tělesa vedou dirigenti ze zahraničí. U PKF – Prague Philharmonia působí Francouz Emmanuel Villaume, pražský FOK vede finský rodák Pietari Inkinen a šéfdirigentem Janáčkovy filharmonie Ostrava je Němec Heiko Mathias Förster.

Obecně dirigent říká, že spíš než vlastenecky uvažuje regionálně. Když má popsat své kořeny, vymezuje to jako oblast "mezi Mnichovem, Prahou a Vídní".

Na téma státní příslušnosti má Liebreich jednu zvláštní zkušenost. Začátkem tisíciletí v doprovodu kameramanů jezdil učit dirigování do Severní Koreje. Samozřejmě povinně navštívil pomníky a zkoušel v sálech s portrétem nejvyššího vůdce. Ale také severokorejským studentům pustil nahrávku Mahlerových symfonií v podání Leonarda Bernsteina. "Bylo jim úplně jedno, že je to ideologicky nepřijatelný Američan, brali to prostě jako skvělou hudbu," vzpomíná na dobu, kdy se snažil zejména rozvinout talent mladé severokorejské dirigentky.

Svědectví zachycené ve filmu Pyongyang Crescendo, jenž z Liebreichovy cesty vznikl, je cenné pro všechny, kdo chtějí poznat dirigentovu práci. Jeho studentka je plachá, odvrací zrak, s taktovkou si spíš neví rady. Orchestr hraje příšerně. Pak ale Liebreich bere dívku za ruku, učí ji správné pohyby, aby filharmonici "cítili vaši vnitřní tvář", jak říká.

"Nestačí dirigovat, musíte tu hudbu dýchat," nabádá jindy, a když chce dívce ilustrovat, kolik Mahlerova hudba "váží", nechá ji v druhé ruce při dirigování držet tašku. A opravdu: po pár dnech dívka s taktovkou začíná hudbu prožívat, i fyzicky se s ní nese. Vypadá "napojená". Špatně to přijímají jen její učitelé, kteří předtím mínili, že Mahlerova hudba je na ženu příliš emocionální.

"Vracel jsem se do Severní Koreje v průběhu deseti let, takže dnešní politické dění sleduji v nevíře," říká dnes Liebreich. Nerozporuje, že Severní Koreu vždy vedli šílení diktátoři. Jen tam prý také "hrál fotbal a pořádal barbecue" s mladými lidmi, u nichž cítil stejný zápal pro hudbu jako jinde ve světě.

Později Liebreich strávil čtyři roky jako umělecký ředitel festivalu v jihokorejském městě Tongyeong. Dnes říká, že u Korejců ze severu i jihu cítí silnou osobitost. "Často si myslíme, že Asijci mají davovou mentalitu a postrádají svobodné myšlení, ale v tomto ohledu možná to naše myšlení trochu přeceňujeme," říká přesvědčeně muž, jenž se hlásí k některým taoistickým či buddhistickým principům.

Například při práci s orchestry se prý snaží vnímat jejich energii. "Líbí se mi taoistická myšlenka, že energie nějak plyne a že člověk se na ni má napojit. Představujte si to jako řeku. Když budete dlouho plavat proti proudu, akorát vás to otráví a vyčerpá," líčí dirigent.

To prý neznamená, že by při zkouškách nevyžadoval maximální nasazení. "Ale rozhodně nepostupuji tak, že bych si poručil, co chci, a pak se vztekal, jestliže to nedostanu. Když vyhodíte jednu nástrojovou sekci, protože hraje špatně, docílíte akorát toho, že se vás ostatní začnou bát. V tomto ohledu je orchestr jako člun. Když ho zničíte, už do něj znovu nenastoupíte. Musíte vycítit, kudy řeka teče, a pak vyčkat, než člun otočíte po jejím toku," říká přeneseně.

Související