Bez společného rozpočtu nemůže žádná měnová unie dlouhodobě vydržet, opakovali roky odpůrci eura. Jako argument proti společné měně půjde toto tvrzení použít i potom, co se zavedou reformy, které včera Evropská unie po složitých vyjednáváních navrhla.

Vnější atributy totiž sice vypadají impozantně, název Evropský měnový fond a funkce evropského ministra financí a hospodářství budou mít zvuk, ale to podstatné je výše společného rozpočtu. A ta bude − zatím? − tak limitovaná, že to za rozpočet eurozóny neoznačují ani ti, kdo reformy navrhují. Není divu, jinak by je taky nemuseli prosadit. Což ale neznamená, že by nešlo o změny posilující odolnost eurozóny.

Federální rozpočet? Kdepak

Zavedení jakékoli formy přerozdělování je citlivá věc. Hlavně pro ty, kdo budou "solidaritu" platit. To jsou v případě eurozóny (ale i celé unie) hlavně Němci, dále pak Nizozemci, Rakušané, Skandinávci… Ti si dávají velký pozor na to, aby se rozpočet, a tedy i zdroje, které ho musí krmit, nenafoukl nad únosnou míru.

Opačný zájem mají státy, které potřebují nebo mohou potřebovat pomoc v dluhové krizi, podporu v ekonomických reformách či záštitu při restrukturalizaci problémových bank. Tedy především pověstné jižní křídlo eurozóny. Jejich přirozeným spojencem je francouzský prezident Emmanuel Macron, který by společný rozpočet nejradši viděl v co nejextenzivnější podobě. Přes všechen vliv, který mladý, energický prezident a snad největší eurooptimista a reformátor mezi rozhodujícími státníky má, však neuspěl.

To, s čím komise přichází, je totiž mnohem skromnější než jeho návrhy. Z balíku v řádu procent HDP eurozóny, tedy stovek miliard eur, se stává pouhá kapitola rozpočtu Evropské unie. V rámci něho se přerozděluje jen zhruba jedno procento ekonomického výkonu unie, takže na naplnění Macronových vizí by nestačilo, ani kdyby se škrtly všechny současné výdaje. A to je ve hře i možnost, že příští rozpočet unie bude o něco chudší než ten současný, a to i bez zohlednění vlivu odchodu Británie.

Přerozdělování ve stylu USA či jiné federace tedy eurozóna nezažije ani v roce 2025, kdy by se měly dnešní reformy dotáhnout. Přesto by v té době měla být eurozóna odolnější vůči krizím.

K současnému biči, tedy tvrdým podmínkám, které je nutné splnit, aby mohla země na hraně insolvence dostat půjčky, přibude více cukru. Země v krizi dostane možnost čerpat ze stabilizačního mechanismu, což jí umožní neškrtat investice a automaticky tak hospodářské potíže neprohlubovat. Ze společných fondů potečou peníze i na podpory v nezaměstnanosti, tedy výdaje, které v dobách krizí prudce letí nahoru.

Nové nástroje by tak měly hloubku hospodářského propadu změkčit, umožnit, aby reformy neměly tak drsný dopad, jako vidíme v Řecku. Skutečný efekt ale záleží na tom, jak velké peníze se z omezených zdrojů pomocí "finanční páky" vytvoří.

Budeme si také zvykat na zkratku EMF, Evropský měnový fond. Ten má nahradit dnešní záchranné mechanismy, na něž se obracejí země v dluhové krizi. Má být samozřejmě pružnější a akceschopnější, jak jinak. Dohlížet na to, aby tak opravdu fungoval, bude ministr financí. Ministr, ale bez ministerstva. Proto je součástí funkce i dodatek "a hospodářství". Půjde jistě o prestižní funkci, už proto, že v budoucí komisi by měl být automaticky místopředsedou, ale zásadně těžší váha než dnešní komisař pro hospodářské a měnové záležitosti to vzhledem k podstatě reforem nebude.

Čas na rozmyšlenou

Česko si prozatím může oddechnout. Posun k obávané dvojrychlostní Evropě je mnohem menší, než se původně zdálo. Brusel má nadále zájem, aby se společná měna zavedla v celé unii, a nabízí k tomu technickou (i finanční) pomoc. Nikoho ale nebude k přijetí eura nutit. Rozhodnutí bude na Česku.

Ostražitost, až negativismus rozhodujících tuzemských politiků (a vedení centrální banky) vůči euru je známá konstanta a těžko na tom včerejší návrhy bezprostředně něco změní. Vedou však k o něco bezpečnější eurozóně a přicházejí v době, kdy se měnovému bloku daří. Třeba to nakonec ocení i Češi.