Není to jistě náhoda, že šéf německé diplomacie Sigmar Gabriel vyzval Evropu k sebevědomější, méně na USA závislé zahraniční politice v den, kdy na náš světadíl zavítal právě jeho americký kolega Rex Tillerson. Ozvěna je tím samozřejmě zaručenější.

Faktem je, že utuženější společná politika by se v trumpovských, tedy nepředvídatelností postižených dobách věru hodila. V mnohém sice už země EU umí táhnout za společný provaz. Třeba nás spojuje odpor k ruské anexi Krymu. Nebo tu je jednota, s níž se odmítáme nechat vydírat Londýnem při rozhovorech o brexitovém rozvodu. Sigmar Gabriel ale říká, že EU zatím "není ve světě výrazným faktorem". Aby se jím stala, musí si stát za svými zájmy, vždyť "se drolí samozřejmost, s níž jsme americkou roli považovali za jistotu, která nás vždy ochrání".

Což není nic nového. Jeho nadřízená Angela Merkelová v květnu apelovala na to, že "my Evropané musíme svůj osud vzít skutečně do svých rukou". Bylo to po summitu NATO a setkání G7. Trump se odmítl přihlásit ke kolektivní obraně kteréhokoliv z případně napadených spojenců a dal najevo, že se otáčí zády k už Amerikou ratifikované dohodě o omezení skleníkových plynů, jakož i k návrhům pracovat na liberalizaci světového obchodu.

Rozdíl je v tom, že Gabriel tentokrát definuje ty zájmy, za které bychom se podle něj měli postavit. Jsou tři. Stát za atomovou dohodou s Íránem, i kdyby ji Trump vypověděl. Nesouhlasit s avizovaným americkým uznáním Jeruzaléma za hlavní město Izraele, protože to "jen prohloubí krizi". A postavit se zpřísněným protiruským sankcím, které v létě odsouhlasil americký Kongres, neboť mají neblahý dopad i na energetickou situaci v Německu.

Což je potíž. Atomová dohoda s Íránem je od začátku problematická, vždyť nezaručuje, že až pomine desetiletá lhůta, nezačnou ajatolláhové opět rozjíždět výrobu jaderné bomby. Proč zrovna ji tedy vypíchnout jako vlajku, pod kterou se šikovat? Uznat Jeruzalém teď, kdy Saúdská Arábie projevuje ochotu tajně s Izraelem spolupracovat proti íránské rozpínavosti, je jistě poněkud kontraproduktivní. Jenže v zásadě přece nelze upírat zrovna židovskému státu nárok na to, aby se Jeruzalém stal jeho metropolí, že? I tady se zkrátka vnucuje pomyšlení, že Gabriel neměl zrovna šťastnou ruku při určování evropských zájmů. A sankce? Jistěže americký Kongres nečiní dobře, když dělá sám bez konzultací s Němci něco, co má dopad na jejich zemi. Jenže vždyť Putin si nepřeje nic jiného, než aby se Evropa začala s USA ohledně sankcí hádat.

Jakkoliv je Gabrielova iniciativa logická, vzal to za hodně špatný konec.