Muž, který je jedním z průkopníků historicky poučené interpretace, dnes ekologicky farmaří v anglickém Dorsetu stejně jako generace jeho předků a vede nezávislé hudební vydavatelství. John Eliot Gardiner, zakladatel souborů Monteverdi Choir, English Baroque Soloists a Orchestre Révolutionnaire et Romantique, se nebojí projektů zdánlivě přesahujících lidské možnosti. Čtyřiasedmdesátiletý britský rodák, nejsympatičtější dirigent Spojeného království i okolních zemí, vystoupí na příštím ročníku festivalu Pražské jaro.

Jako dítě vídal portrét Johanna Sebastiana Bacha každý den, cestou z večeře do hudební místnosti, kde s rodiči a sourozenci prováděli jeho moteta. Dnes už na Gardinera tvář barokního kantora nepůsobí tak přísně. Díky celoživotnímu soužití s jeho hudbou v ní rozeznává i známky humoru až šibalství.

Přitom k nejambicióznějšímu projektu Gardinerovy dosavadní umělecké kariéry, kompletnímu provedení Bachových kantát na ročním turné, došlo omylem − v programu jakéhosi vlastního koncertu se dočetl, že prý míní natočit všechny Bachovy kantáty. Gardiner se podivil, zamyslel a nakonec skutečně přišel s projektem zvaným Bach Pilgrimage. V roce 2000 tak oslavil 250 let skladatelova úmrtí provedením všech jeho církevních kantát.

S hudebníky a zpěváky tehdy Gardiner putoval od kostela ke kostelu, z Německa přes Paříž a Curych až do New Yorku. Každá kantáta zazněla ve dnu liturgického roku, pro nějž byla autorem zkomponována.

Živé snímky, celkem 56 skladeb na 28 albech, Gardiner vydal na vlastním labelu Soli Deo Gloria založeném k tomuto účelu. Alba, od té doby ověnčená mnoha cenami, nelze přehlédnout − zdobí je portréty dětí, dívek i starců nejrůznějších etnik a ras. Jako by Gardiner chtěl říci, že Bachova hudba je univerzální.

Pro ctitele tohoto projektu je dobrou zprávou, že v roce 2018 podnikne Gardiner rozsáhlé bachovské turné znovu. K českým hranicím se nejprve přiblíží 11. května, kdy vystoupí v drážďanském Frauenkirche, a ve čtvrtek 17. května jej čeká vystoupení v Dvořákově síni pražského Rudolfina. V rámci festivalu Pražské jaro dirigent povede vokální těleso Monteverdi Choir a orchestr English Baroque Soloists.

Jsou to asi geny jeho rodičů, které byly pro Gardinerovu kariéru určující: matka, jejíž soprán by si zasloužil jiné publikum než kupu farmářových děcek, a otec, skvělý tenorista, jenž hlaholil árie v sedle traktoru, pánubohu do oken. Bylo to umění jako základní potřeba, hudba, která se však nebere smrtelně vážně.

Šťastné dětství Johna Eliota přerušil nástup na internát. Na dobu zde strávenou nevzpomíná v dobrém; po skončení si vzal rok volna a pracoval v uprchlických táborech v Jordánsku a Libanonu. Že ho mezitím přijali jako houslistu do mezinárodního mládežnického orchestru, se nedozvěděl − dopis jej v beduínském stanu zastihl čtyři měsíce po vypršení lhůty k odpovědi.

Na Cambridgi studoval historii a arabistiku. Gardiner se držel stranou oficiál­ní hudební scény, dál cvičil na housle a učil se zpívat. Své hudební ambice naplňoval v rodném Springheadu, kde se spolužáky o prázdninách inscenovali opery.

Koncerty

Sir John Eliot Gardiner
17. května, Rudolfinum

Z okruhu přátel, ale také nejlepších současných pěvců a instrumentalistů tehdy dvacetiletý Gardiner shromáždil skupinu k vysněnému provedení Monteverdiho Nešpor. Bylo nezvyklé, odlišné od tehdejšího úzu v Anglii. Ukázalo se, že Gardiner disponuje všemi potřebnými vlastnostmi, aby změnil britskou hudební scénu. Byl vášnivý, umanutý, nadaný, schopný organizátor, charismatický dirigent. Rozhodl se tedy definitivně vydat po cestě hudebníka a nastoupil na studia k Nadie Boulangerové v Paříži.

Společenství, které vzniklo při uvedení Monteverdiho, vytvořilo základ souborů Monteverdi Orchestra a právě Monteverdi Choir, který s Gardinerem přijede také na festival Pražské jaro.

Byla to pionýrská doba hledání ­ideálního zvuku a experimentování s dobovými nástroji. Typické pro Gardinerův přístup je, že kritéria, která se mu osvědčila v barokním repertoáru, okamžitě uplatnil na hudbu 19. století, čímž se zrodil jeho další projekt − Orchestre Révolutionnaire et Romantique.

Dnes sir Gardiner diriguje tělesa od Toronta po Tokio, hudbu od baroka po 20. století a říká se o něm, že je náročný. "Orchestr a dirigent potřebují chemii. Když ji máte, je to nakažlivé jako to nejlepší rande, jaké jste kdy prožili. Problém je, že nikdy nevíte, jestli k tomu dojde, dokud nezačnete," tvrdí energický dirigent.

Protiváhou "bláznivého" života na turné je mu prý statek v Springheadu. Sir Gardiner si jej užívá spolu se svou třetí manželkou Isabellou a sousedem mu je mu britský princ Charles.

Související