Kdo si pamatuje na to, co předcházelo některým velkým válkám moderní doby, například té balkánské v 90. letech minulého století nebo irácké v roce 2003, musí mít dost husí kůži při pohledu na severokorejský případ.

Mladý diktátor Kim Čong-un zjevně žene celou situaci do sfér, kde stačí už třeba jen nějaký omyl, třeba aby vypálená raketa nedopadla do moře, nýbrž na nějaký obydlený tichomořský ostrov, a na světě bude nukleární konflikt. Z druhé strany přitom tohle vše doprovázejí zavilé štváčské řeči Donalda Trumpa, které severokorejskému režimu náramně slouží k propagandistickým účelům. Pchjongjang je roztrubuje po všech školách, fabrikách a veřejných místech, aby našlehal pocit celonárodního ohrožení, resp. společenské oddanosti Kimovi, v zemi povinně titulovanému jako Nejvyšší vůdce.

Jak známo, hrozby jsou účinné, pouze když jsou doprovozené reálnými skutky. Kim Čong-un ale zjevně dobře vidí, že Trumpovi se ve skutečnosti do války nechce. Neboť v tom případě by šéf Bílého domu třeba už dávno zahájil evakuaci Američanů z jihokorejského hlavního města. Soul by se v případě války pravděpodobně hned stal terčem ostřelování konvenčními raketami ze severokorejských odpališť. Těch je přitom tolik, že by je nebylo možné hned všechny vyřadit z provozu bombardováním. Zkrátka tvrdí-li severokorejská propaganda, že USA jsou kolosem na hliněných nohou, nutno žel uznat, že Trump jí v tom nahrává na smeč.

Na světě dnes není země s tak nebezpečně umanutým, přitom ale atomovými zbraněmi, jakož i mezikontinentálními nosiči vybaveným tyranem, jako je KLDR. Představa, že se Kim Čong-una podaří zkrotit sankcemi nebo diplomacií, je bláhová. Jenže na druhou stranu, pokud demokratický svět včetně především Spojených států nechce preventivně na KLDR udeřit, nýbrž chce pouze pokračovat v dosavadní, byť bezvýsledné praxi utužování sankcí a vyjednávání se severokorejskými neformálními patrony Ruskem a Čínou, pak samozřejmě nezbývá než krotit emoce i plamenné řeči. Po psychologické stránce jsou tuze kontraproduktivní.

Bylo by nefér nynější situaci, kdy směrem k Japonsku nebo přes něj pořád létají balistické střely, svádět jen na Trumpa. Situace byla dost podobná už v dobách, kdy tento muž ještě v USA nevládl. První testovací jaderný výbuch přece KLDR provedla už v roce 2006. Trump není prvním, kdo neví, jak s tímto horkým bramborem naložit. Je ale prvním, kdo jej sám ještě přihřívá.