Když mluvíte o reálné obranyschopnosti Česka s vysokými armádními důstojníky, můžete zaslechnout vtip: "Před několika lety jsme stáli na okraji hluboké propasti, ale od té doby jsme udělali velký krok vpřed." Zní to cynicky, ale je to docela výstižné. Armáda je pro českou politickou reprezentaci stále jen verbální prioritou.

Zatímco potenciální protivníci armádní výdaje rychle zvyšují (Rusko vydává už přes pět procent HDP), u nás investice stagnují. Ani letos se nedostaneme příliš vysoko přes jedno procento HDP, přičemž závazek vůči NATO je dvojnásobný. Je pravda, že vojáků mírně přibývá, letos asi o tisícovku, takže se počet dostane na 24 tisíc. To je ale stále o šest tisíc méně, než by podle náčelníka generálního štábu Josefa Bečváře měla armáda mít. "V případě konfliktu by naše ozbrojené síly dokázaly samostatně ubránit maximálně jeden kraj a změna je v nedohlednu," popsal nedávno vojenský analytik Martin Koller.

Speciál: Kam kráčíš, Česko?

Všechny texty ze speciální přílohy Hospodářských novin ke konferenci Aspen Institute a HN Kam kráčíš, Česko? čtěte ZDE.

Konference Aspen Institutu.

Co je příčinou tristního a nebezpečného stavu? Bylo by samozřejmě snadné svést vše jen na politiky. Jenže sociologická data ukazují, že k obraně má vlažný vztah celá česká společnost.

Dobře to ilustrují dva paradoxy: armáda sice patří mezi nejdůvěryhodnější instituce − věří jí 63 procent lidí, zároveň si ale většina lidí myslí, že výdaje na obranu zbytečně zatěžují státní rozpočet.

A téměř devadesát procent Čechů je sice přesvědčeno, že suverenitu státu je třeba bránit za každou cenu, jenže jen necelá třetina deklaruje, že by se v případě ohrožení dobrovolně přihlásila k obraně země.

Výstižně to shrnuje studie think-tanku Aspen: Češi sice bezpodmínečně vyžadují obranu vlastní suverenity, nejsou však zároveň ochotni za takovou obranu náležitě platit a v zásadě se jí většinově osobně jakkoli zúčastnit. Jak je to možné? "Zlenivěli jsme a ztratili kontakt s realitou. Chceme, abychom se měli dobře a aby se o nás stát postaral. Sami však nejsme ochotni pro to nic udělat," domnívá se bezpečnostní expert Tomáš Pojar.

Strach, nejistota a těžkopádnost

Příležitost, jak to změnit, tu ale byla. Česká veřejnost se v minulých několika letech do jisté míry aktivizovala kvůli válkám na Blízkém východě, ruské okupaci Ukrajiny a teroristickým útokům v Evropě. Stoupal zájem o vstup do aktivních záloh armády (za tři roky přibylo 700 záložníků). Ještě loni považovalo armádní výdaje za smysluplné o deset procent lidí více než letos.

"Jenže naše politická reprezentace poptávku po serióznějším přístupu k obraně naprosto promarnila. Na války a terorismus zasahující Evropu si veřejnost již zvykla a na nutnost budování přesvědčivé armády lidé opět pomalu zapomínají," konstatuje Pojar.

Takže jsme opět tam, kde jsme byli. Česko se při vstupu do NATO zavázalo, že bude vydávat na obranu dvě procenta HDP. Už tři roky jsme přitom nepřekročili ani jedno procento a přes veškeré politické proklamace, které zaznívaly z úst premiéra Bohuslava Sobotky nebo ministra financí Andreje Babiše, se to možná nestane ani letos. Letošní mírný nárůst armádního rozpočtu na 52 miliard korun není zdaleka dostatečný.

K tomu se přidávají i trvající problémy s armádními investicemi. Roli přitom sehrává neblahá zátěž z minulosti. Právě za korupci při armádních zakázkách (při nákupu obrněnců Pandur) nastoupil do vězení poradce expremiéra Mirka Topolánka Marek Dalík. A na odpovědných místech stále panuje všeobecný strach a nejistota.

A jak podotýká bývalý člen sněmovního bezpečnostního výboru za KDU-ČSL Ivan Gabal, je tu ještě jeden problém: "Celý proces modernizace je od nápadu přes záměr, zařazení do plánů na financování, přes výběrové řízení až ke kontraktu příšerně komplikovaný. Vyžaduje to politickou odvahu od špiček resortu a generálního štábu a to je to nejvíce nedostatkové zboží."

Generální štáb české armády se v této situaci jen horko těžko probouzí z rutiny. "I u této instituce jsme postupně ztratili ze zřetele její primární účel a smysl její existence − přípravu na vedení války a na boj. Tomu odpovídá i reálný poměr mezi časem a úsilím důstojníka generálního štábu vynaloženými na válečné přípravy a těmi, které věnuje administrativním a podpůrným činnostem," napsal loni v knize Na rozhraní generál Karel Řehka.

Zdálo by se, že český liknavý přístup k obraně není nijak výjimečný, protože ze všech států Severoatlantické aliance plní závazky jen Spojené státy, Velká Británie, Turecko, Řecko a Polsko. Jenže mezi všemi černými pasažéry aliance patříme právě my mezi ty nejčernější. "Máme šesté nejnižší výdaje na obranu, a pokud do celkového obrázku započítáme i neschopnost dávat alespoň pětinu obranných výdajů na investice, jsme dokonce třetí nejhorší v NATO," varuje Tomáš Pojar.

Český přístup ostře kontrastuje s přístupem Polska. To vydává na obranu přes dvě procenta HDP, a jeho armádní výdaje jsou dokonce dvakrát vyšší než výdaje všech dalších zemí V4 − tedy Slovenska, Česka a Maďarska dohromady.

"Ochota k obraně dostává Polsko v rámci západních zemí do jiné ligy," konstatuje studie Aspenu. "My na rozdíl od Poláků poškozujeme relevanci samotné aliance, a přispíváme tak k erozi vazeb v rámci systému kolektivní bezpečnosti."

Ještě tvrději se staví k reálným možnostem české armády nedávná studie Centra bezpečnostních a vojensko-strategických studií Univerzity obrany. "Papírově plníme takřka vše, ale s našimi závazky je to asi jako s atrapami salámů ve výloze řeznictví − zvenku na pohled pěkné, ale uvnitř prázdné. Jsme sice schopni vyslat jednotku o velikosti praporu do zahraniční mise, ale na její rotaci a udržení v operaci pracuje celá armáda. Při požadavku na současné splnění všech našich závazků vůči spojencům a současném plnění úkolů, které vyplývají ze zákona, by došlo ke kolapsu nejen ozbrojených sil, ale i státu," varují autoři studie, na jejímž obsahu není ani po dvou letech, kdy ji dostali odpovědní politici na stůl, nutné nic měnit.

Jak bránit někoho, kdo se sám bránit nechce?

Experti upozorňují, že stav, kdy se v NATO prakticky jen pohodlně vezeme, nemůže vydržet věčně. S nástupem nového amerického prezidenta Donalda Trumpa se stalo zjevným, že USA budou vyžadovat, aby i ostatní země vzaly odpovědnost za obranu do svých rukou. "Nebudou ochotny bránit ty, kteří nejsou ochotni bránit sami sebe. Já bych také neposílal české vojáky bránit někoho, kdo se sám bránit nechce," míní Tomáš Pojar. "A nezapomínejme, že predátor, ať už je to teroristická organizace, nebo tradiční impérium, vždy hledá ty nejslabší. Evropa je sama o sobě v obraně slabá a my pomalu, ale jistě patříme k těm nejslabším ze slabých," dodává.

Oním tradičním impériem je samozřejmě míněno Rusko. "Riziko vojenské konfrontace s Ruskou federací není zanedbatelné," píše v nové knize Informační válka generál Karel Řehka. Také Vojenské zpravodajství i Bezpečnostní informační služba ve svých výročních zprávách opakovaně varují před ruskými aktivitami.

Ovšem ne vždy se v Česku tato upozornění berou vážně. "Někteří dokonce s Ruskem kolaborují nebo jim nadbíhají. V poslední době mě navíc zneklidňují vážná selhání obranných a bezpečnostních složek v této agendě, upadají do rutiny a několik věcí už je nachytalo zcela nepřipravené," podotýká Ivan Gabal.

Proto také jedno ze základních doporučení Aspenu ke zlepšení české bezpečnosti zní: brát vážně varování ohledně činnosti ruských a čínských zpravodajských služeb na našem území. A jaká jsou další doporučení? Mimo jiné rychleji zvyšovat výdaje na obranu, investovat do moderních zbraňových systémů i technologií, na investice vydávat minimálně dvacet procent armádního rozpočtu, budovat skutečně funkční systém kybernetické obrany.

Zní to prostě, ale snadné to nebude. Hlavně proto, že nejprve bude nutné zlomit společenskou náladu, kterou včetně možných důsledků popisuje bezpečnostní expert Tomáš Pojar: "Zatím se snažíme nebezpečí ignorovat a užívat si současného klidu a blahobytu, strkáme hlavu do písku. Je to pohodlné a příjemné. Jednou na to ale krutě doplatíme. Doufejme, že spíš později než dříve."