Ratko Mladić zůstane ve vězení do smrti. Haagský tribunál pro válečné zločiny spáchané na západním Balkáně v první polovině 90. let minulého století nad ním vynesl trest doživotního odnětí svobody.

Seznam obludností, k nimž dával jako velitel bosenskosrbské armády povel, či jim dokonce osobně přihlížel, by se snad ani nevešel na tuto novinovou stránku. Nejznámějším je masakr v bosenské Srebrenici, největší masová vražda v Evropě po druhé světové válce.

Z osmi tisíc muslimských mužů a chlapců, oddělených od žen a dětí a určených na okamžitou smrt, přežilo jen pár. Při masakru padli na zem pod ostatní, dělali mrtvé, a než přijely bagry, podařilo se jim odplazit do okolních lesů. Tak srebrenická jatka přežil Hurem Suljič. "Stál tam Mladić, viděl jsem jej. Čekal, až všichni popadáme na zem. Až pak nasedl do auta a odjel," vypovídal Suljič pár měsíců poté, na podzim roku 1995, pro americkou televizi CNN.

Takže, posunul se svět po tomto verdiktu z minulého týdne k lepšímu? Ano, protože se Mladić dočkal spravedlnosti, ale i ne, protože to nevypadá, že se teď v prosazování spravedlnosti bude dál pokračovat i jinde.

Asi největšími válečnými zločinci současnosti jsou Bašár Asad, syrský diktátor, a generál Min Aung Hlaing, velitel barmských ozbrojených sil. Oba mají na svědomí genocidní zvěrstva na vlastním obyvatelstvu: Asad zejména na sunnitských muslimech, Hlaing na Rohinzích.

Nutno hned dodat detail pro hnidopichy. Stejně jako u Mladiče ani v jejich případě tu není nic, co by snad mohlo jejich brutální postup jakkoliv ospravedlnit. Nejsou postavami jedné ze stran nějakého pomyslného občanského konfliktu, kde by nebylo jasné, kdo stál na počátku spirály násilí. Byli to prostě oni, kdo ten děs rozpoutali − samozřejmě ve zločinném spolčení s dalšími.

Abychom byli konkrétní. Po politické linii válku na Balkáně rozdmýchal Mladičův neformální šéf, srbský prezident Slobodan Milošević, jakož i třeba bosenskosrbský prezident Radovan Karadžić. Sledovali společný cíl − upevnit si postavení v rozpadající se federaci vytvořením etnicky čistých držav. Plán byl nekompromisní a krvelačný. Také Milošević a Karadžić skončili v Haagu.

Asadova sázka na krutost

Proti Asadovi se v roce 2011 zvedla revolta v rámci regionálních povstání známých jako arabské jaro. Nebyly to protesty násilné. Lidé, povzbuzení svržením diktátorů v Libyi a Egyptě, požadovali po Asadovi více svobody a důstojnosti. Jeho reakce však byla nemilosrdná. Když režimní policie pochytala ve městě Dará, ohnisku demonstrací, nezletilé chlapce, kteří posprejovali jednu zeď protirežimními hesly, nechal je Asad mučit.

A pak v tom jen pokračoval, protože věděl, že krutost vyvolá radikalizaci, což mu pak umožní, aby všechny odpůrce mohl označit za teroristy.

"Ze začátku bylo dobro a zlo. Opozice byla na straně dobra. A vláda Bašára Asada v roli zla. Teď jsou všichni v Sýrii na straně zla," uvedla letos v září Carla del Ponteová, když vysvětlovala, proč rezignovala na svou pozici vedoucí zvláštní komise OSN pro
vyšetřování zločinů v Sýrii.

Jestli někdo, pak právě Carla del Ponteová − vzrůstem malá, ale buldočí povahou vybavená žena − mohla být v moderním světě považována za tvář globální spravedlnosti.

Když jako vyšetřovatelka ve svém rodném Švýcarsku pátrala po penězích italské mafie ulitých v tamějších bankách, vysloužila si mezi gangstery přezdívku puttana, děvka. Neví se sice, jak jí říkal třeba Jean-Paul Akayesu, politik, který nesl spoluvinu za masakry ve Rwandě v roce 1994. Ale právě díky její neúnavnosti při shánění důkazů se jej v Haagu − v souběžném rwandském tribunálu − podařilo odsoudit za genocidu k doživotnímu trestu.

A při tom balkánském ji Slobodan Milošević, zatčený a tribunálu vydaný Srbskem v roce 2001, tituloval jako "nové gestapo".

Bylo zkrátka zjevné, že svou práci dělá dobře. Jenže když del Ponteová teď vzdávala svou funkci v OSN, frustrovaně řekla:

"Věřte mi, tak strašné zločiny, jaké byly spáchané v Sýrii, jsem neviděla ani ve Rwandě, ani v Jugoslávii. A trest žádný," a dodala svou finální pointu: "Mezinárodní společenství ani Rada bezpečnosti nás nepodpořily v tom, že by přijaly rezoluci zřizující ad hoc tribunál pro zločiny spáchané v Sýrii."

Tedy tribunál na způsob toho balkánského. Podle del Ponteové komise přitom shromáždila dostatek důkazů, aby mohl být Bašár Asad zažalován.

To tedy jen na okraj, pokud by snad někdo měl pokušení označovat rozsudek nad Mladičem za vítězství představy o globální justici, před kterou se teď bude muset mít každý zloduch na pozoru.

Pravdou je opak. Verdiktem nad Mladičem uzavírá svou činnost tribunál, který sice obvinil pozoruhodných 161 osob a 83 z nich poslal do vězení. Už se však jen povede odvolací řízení s Mladičem, navíc v jiné, menší budově. Pak instituce skončí, aniž by ji cokoliv nahradilo.

Jistě, blokádu del Ponteové a jejího týmu mělo v OSN na svědomí hlavně Rusko, spojenec syrského diktátora Bašára Asada. Ale ostatní, od permanentních členů rady, jako jsou Spojené státy, po jiné členské státy, jako je Česko, nikdy za posledních šest let nejevily snahu tenhle ruský zátaras prolomit. Jako by nikdo neměl zájem na tom, aby koncept prosazený v rwandském a balkánském případě byl dál na naší planetě rozvíjen.


A svět se bude zas jen dívat…

Dvacet let po válce v Bosně bylo identifikováno 136 obětí celkem z osmi tisíc tamních Muslimů, které nedaleko Srebrenice nechal v roce 1995 zmasakrovat bosenskosrbský generál Ratko Mladić.

Jeho spravedlnost dostihla minulý týden v Haagu u Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii. Jenže je asi na dlouhou dobu posledním.

Do stíhání dalších zločinců, třeba ze Sýrie či Barmy, se už světovému společenství nechce.

Zase lze sice namítnout, že formálně přece bude dál existovat Mezinárodní trestní soud, opět se sídlem v Haagu. Ten nemá geografické vymezení.

Jeho úkolem je válečné zločince stíhat, ať už pocházejí z kterékoliv části planety.

Jenže tento tribunál existuje od roku 2002 a zatím byl schopný pracovat pouze na případech válečných zločinců z Afriky.

Nikdy se nenašla politická vůle k tomu, aby šel dál a obvinil − vybereme-li namátkou − třeba někoho z Ruska za sestřelení malajsijského boeingu s třemi sty osobami nad východní Ukrajinou v létě 2014.

Zpět do starých kolejí

Tahle lhostejnost se zjevně prosadila i ve světovém přístupu k nejmasivnější genocidě současnosti. Tedy k barmskému tažení proti muslimským Rohingům, menšině, která už kvůli svému náboženství nikdy nezapadla do konceptu barmského nacionalismu, opírajícího se výlučně o buddhismus. Proto už desetiletí čelili Rohingové tvrdé diskriminaci, která zahrnovala omezování svobody pohybu nebo třeba v přístupu ke vzdělání, s tím, že vše bylo čas od času doprovozeno demonstrativním vypálením nějaké vesnice a znásilněním tamějších žen a dívek.

Nynější genocidní vlnu, při níž lehlo popelem už na tři sta vesnic a do sousedního Bangladéše bylo vyhnáno podle posledních údajů na 622 tisíc Rohingů, uvedl do chodu incident, který se odehrál 25. srpna. Zhruba sto padesát rohingských bojovníků vybavených převážně noži zaútočilo na několik policejních stanic a vojenskou základnu v západní části Barmy. O život přišlo dvanáct barmských policistů a vojáků, jakož i 59 rohingských útočníků. Velitel barmské armády Min Aung Hlaing se poté nechal slyšet, že musí tu "nedokončenou práci" jednou provždy vyřešit. Dal rozkaz armádě, ať nejkrutějšími způsoby vyžene Rohingy ze země.

Ženy jsou znásilňovány před očima svých dětí, lidé upalováni nebo pohřbíváni zaživa. Vzhledem k tomu, že je počet Rohingů odhadován zhruba na milion, lze očekávat, že věc už brzy skončí. "Práce" bude dokončena. OSN se zatím nezmohla ani na jednu rezoluci, která by genocidu odsoudila. Brzdí to Čína, která Barmě dodává zbraně a udržuje s generály vřelé vztahy.

Minulé dvě dekády, kdy vznikly oba úspěšné tribunály, balkánský i rwandský, byly prostě asi výjimkou. Třeba v balkánském případě zafungovalo, že žádná z tamních zemí nemohla pomyslet na přibližování se k EU, nezačala-li s Haagem spolupracovat.

Takové podmínky už teď nejsou, jako ani nebyly nikdy dřív, tedy kromě roku 1945 a tribunálu norimberského. Svět je tak nějak zase tam, kde vždycky byl − kde platí zdrcující věta del Ponteové: "A trest žádný."