Náš rozhovor se odehrával přímo pod vyšehradskou pevností, což je docela případné místo. S Janem Veverou, který deset let pracuje jako psychiatr v Armádě České republiky a rok strávil na misích v Afghánistánu, mluvíme o minulých i současných válkách. O tom, co prováděly s psychikou vojáků tehdy a co s ní dělají dnes. Dostaneme se mimo jiné k tomu, jak duševní zdraví veteránů může souviset třeba s nedávnou roztržkou mezi Donaldem Trumpem a černošskými hráči amerického fotbalu.

Podplukovník, lékař a pedagog, zvyklý promlouvat k auditoriu posluchačů, svůj monolog občas proloží otázkou. Zapotím se nad dotazem, jestli moje babička prožívala víc stresu než já dnes. Těžko říct. V každém případě to byl asi jiný druh nervového vypětí.

Za posledních sto let se značně změnila podoba válečných konfliktů − tedy i v tom, jak působí na psychiku vojáků?

Dnešní chronické a asymetrické konflikty se dají například s dělostřeleckými bitvami první a druhé světové války skutečně těžko srovnávat. Někdo spočíval, že na flanderských polích, což je hodinu cesty od Bruselu, zuřila ještě před sto lety taková válka, že na každý čtvereční metr dopadly čtyři šrapnely. Došlo k tomu sice v průběhu tří let, ale v porovnání s touto intenzitou útoků vypadají dnešní války zcela jinak. My, kteří pracujeme v nemocnicích, jsme většinu času v klidu. Základny jsou poměrně velké, obvod té největší − v Bagrámu − měří kolem 30 kilometrů. Na některou základnu dopadnou rakety několikrát týdně, na ty klidnější jednou za měsíc.

Jan Vevera (47)

◼ Vyrůstal ve Štětí, vystudoval 1. lékařskou fakultu Univerzity Karlovy. Jako postdoktorand pracoval na University of California v Berkeley v USA nebo na Institute of Psychiatry v Maudsley ve Velké Británii.
◼ V roce 2000 byl koordinátorem zdravotní péče organizace Člověk v tísni v Kosovu a díky této zkušenosti později vstoupil do armády. Od roku 2006 byl vedoucím psychiatrem 7. polní nemocnice Armády ČR. Na misích v Afghánistánu strávil celkem rok.
◼ Letos se stal hlavním psychiatrem Armády ČR a zároveň přednostou Psychiatrické kliniky Lékařské fakulty UK a Fakultní nemocnice Plzeň. Ve své vědecké práci se věnuje biologickým a environmentálním faktorům impulzivity, násilí, viktimizace a stresu.
◼ Je svobodný.

Co se v takovém případě děje?

Většinu z raketových útoků zachytí radary, aktivuje se poplach a vy máte asi tak půl minuty na to se sebou něco udělat. Nejčastěji mezi půlnocí a pátou ráno. Nicméně žádného českého vojáka nezabila raketa. Spíše byli oběťmi sebevražedných atentátníků nebo nástražných výbušných systémů − IED, tedy improvise explosive device. Pravděpodobnost, že zažijí nějaké trauma, například že si takzvaně vyjedou ono IED nebo se dostanou do přímého kontaktu s povstalci, se samozřejmě zvyšuje u strážních jednotek, které třeba třikrát týdně zamíří mimo základnu. V každém případě v dnešních konfliktech nebývá tolik akutních reakcí na stres. Já jich viděl za půl roku asi šest a žádnou u českých vojáků. Třeba jednou to bylo proto, že Turci se při bojové akci dostali do minového pole, několik jich bylo zraněno, jednomu výbuch utrhl nohu. Paradoxně akutní reakci na stres utrpěl voják, který sám nebyl v minovém poli a jen to sledoval.

Jaký je její průběh?

Zbývá vám ještě 80 % článku
První 2 měsíce předplatného za 40 Kč
  • První 2 měsíce za 40 Kč/měsíc, poté za 199 Kč měsíčně
  • Možnost kdykoliv zrušit
  • Odemykejte obsah pro přátele
  • Nově všechny články v audioverzi
Máte již předplatné?
Přihlásit se