Na počátku roku 2017 to vypadalo, že se protivníci Andreje Babiše konečně probudili z kómatu a začali pár měsíců před sněmovními volbami přemýšlet, s jakou politikou by mohli uspět ve volbách. Na pravici probíhaly horečné námluvy, kdo z malých a ještě menších stran by se mohl spojit do většího bloku, který by mohl konkurovat ANO.

ČSSD po výprasku v podzimních krajských volbách sice ještě chvíli honila neexistující městské liberální sociálnědemokratické voliče, ale na Nový rok už byla pevně rozhodnuta pro razantní úkrok vlevo.

Babiš dal ve sněmovně dohromady většinu s komunisty a SPD. Do vlády ale chce občanské demokraty

Babiš se obával, že vítězství na podzim bude mnohem těžší, než si maloval. Ale obával se zbytečně. Během následujících měsíců se demokratické strany rozhodly spektakulárně zklamat své voliče a nahnat je do náruče Babišovi, protestním, či dokonce extrémním silám.

Demokraté však se svým neúspěchem nejsou stále ještě dost spokojeni a korunu všemu chtějí nasadit tím, že se stanou producenty remaku filmu Apocalypse Now, ve kterém v hlavních rolích vystupují Andrej Babiš, Miloš Zeman, Tomio Okamura a Vojtěch Filip.

Zoufalost napravo

Jako první selhal už na jaře pravý střed. Po prohře TOP 09 v krajských volbách minulý podzim vyzval pravici ke spolupráci předseda této strany Miroslav Kalousek. Bylo to sympatické gesto, na jeho výzvě však bylo vše špatně. Jednak osoba: nepříliš důvěryhodný bývalý předseda lidovců. A pak i forma: místo od podlahy − tedy od společného programu − chtěl Kalousek hned dostavovat společnou střechu. Bez překvapení byl po několika vzájemných rétorických potyčkách všemi k velké radosti Babiše odmítnut.

Nyní po volbách snad ale už všichni, kdo před volbami přísahali buď jen na tu jedinou pravicovou stranu ODS, jen tu jedinou proevropskou stranu TOP 09, jen tu jedinou konzervativní stranu KDU-ČSL, či jen tu jedinou slušnou stranu Starostů a nezávislých, vidí, jak důležitý měl být společný postup. Klidně mohla kandidovat pravicová ODS a další strany TOP 09, KDU-ČSL a STAN se mohly sdružit do proevropské středové volební koalice.

Mně přišla logičtější (a přijde vlastně dosud) druhá možnost: pravicová volební koalice ODS a TOP 09, která by představila ostře reformní ekonomický a sociální program, ponechala si jen rozdílné názory na Evropu a chtěla by získat víc procent než ANO. Vedle toho jako potenciální partner by mohla fungovat široká centristická lidovecká kandidátka podporovaná starosty.

Že sen o obnově silné mainstrea­mové pravice nebyl mimo, ukázal koneckonců i volební výprask TOP 09. Bývalí voliči této strany odmítli žít vypjatý příběh vedení TOP 09 o záchraně Česka v EU a 180 tisíc, tedy třetina voličů z voleb 2013, jich odešlo právě k euroskeptické ODS.

Zoufalost ve středu

Ani lidovci a starostové nedokázali v roce 2017 důstojně sehrát svůj part. Jejich spojení bylo na počátku velmi chytrým nápadem. Tradiční lidovci s ideově nevyhraněnými osobnostmi z regionů mohli být vítanou středovou volbou i pro nekonfesijní voliče.

Když ale ve vzájemných jednáních lídrů stran neprošly obě rozumné varianty − lidovecká kandidátka s podporou starostů ani nová střešní strana −, rozhodly se strany pro něco, na co neměly sílu: volební koalici. Jenže ta potřebuje 10 procent a nikdy ji nemohou zakládat strany, jejichž procentní součty pár měsíců před volbami této hranice nedosahují.

Lídři stran však bohužel podlehli mediálnímu nadšení z projektu, nechali si natočit klip od Filipa Renče a pak už se jen více a více báli. Když se v létě rozpadli, nikdo neměl větší radost než zase Babiš.

Komentář: ANOSPDKSČM - značka, která maká

Zoufalost nalevo

ČSSD své umírání započala už dávno, ale v květnu to nabralo spád. Premiér Bohuslav Sobotka se rozhodl, že už musí rozetnout své spojenectví s hlavním konkurentem Babišem, za jehož kauzy paradoxně platí více on než sám Babiš. Nejlepší moment k jeho vyhazovu z vlády − tedy po přiznání ke lži v kauze Čapího hnízda ve sněmovně v roce 2016 − ale propásl. Proto jsem ještě před jeho překvapivou demisí psal, že Sobotka může porazit Babiše jen "poznámkou mimořádné povahy". Tak se nazýval díl kultovního dánského seriálu Vláda, ve kterém se premiérka z oslabující strany raději rozhodne pro předčasné volby, než aby asistovala posilování popularity svého koaličního partnera. Prohraje, ale je to čestná prohra.

Sobotka takto nejprve postupoval, svým obětováním chtěl vypudit i Babiše. Nakonec ale prezident Miloš Zeman se svým hůlkovým extempore Babišovi v očích veřejnosti tak ublížil, že byl Sobotka schopen zbavit se Babiše a premiérství si ponechat.

Následně se však pro potenciální voliče ČSSD stala nepochopitelná věc. Sobotka zvítězil nad Babišem a vzápětí hodil ručník do ringu a lídrovství ČSSD nabídl komukoliv, kdo si o to zrovna chtěl říct.

Snahu Lubomíra Zaorálka udělat na poslední chvíli z vysílené establishmentové strany kraválovou partaj, která bude odstřelovat KSČM a odbory zleva a bezhlavě útočit na Babiše, voliči ocenili nakonec 7,2 procenta.

Zmatená antibabišovská strategie skončila odchodem 360 tisíc, tedy třetiny voličů z roku 2013, právě k Babišovi. Kraválová image zase tak nudila a byla tak nedůvěryhodná, že 260 tisíc bývalých voličů ČSSD raději zůstalo v den hlasování doma. Babiš asi dosud nevěří, jak to bylo lehké.

Zoufalost v programech

Demokratickým stranám nepomohla ani média a veřejná sféra. Obsese Babišem, který v médiích (tedy samozřejmě ne v těch, která vlastní) defiloval jako normalizátor, autoritář, diktátor a totalitář v jednom, jen utvrdila protivníky ANO v tom, že si vystačí s antibabišovským programem. Voliče ale zase nevyhnutelně přesvědčila, že kromě přehnané negace Babiše nedokážou demokratické strany nic pozitivního nabídnout.

Výsledkem narychlo splácaných programů tak bylo, že ČSSD nakonec raději vypnula svou volební kalkulačku s nesmyslným progresivním zdaněním fyzických osob, ODS navrhla rovnou daň a k tomu nelogicky společné zdanění manželů, lidovci pábili o stotisícových daňových bonusech na děti a někdejší volitel zaťatého euroskeptika Václava Klause na Hrad Kalousek se dušoval, že bez překotného zavedení eura skončíme na Východě.

Většina voličů samozřejmě programy stran nestudovala nebo se jimi při rozhodování u voleb příliš neřídila, ale ten pocit, že za verbální ekvilibristikou o liberálních hodnotách u většiny z oponentů Babiše není vůbec nic reálného a pozitivního, nejspíše mohl za největší část onoho volebního waterloo demokratických stran.

Nemuselo to tak přitom vůbec být. Například týdeník Ekonom před volbami uspořádal sérii předvolebních debat, kde odboráři, zaměstnavatelé, akademici představovali promyšlené řešení problémů nízkých mezd, zdravotnictví, školství, penzí, rodinné politiky či podnikání. Společným leitmotivem všech rozdílných přístupů však bylo, že nic relevantního k léta neřešeným chronickým problémům české ekonomiky a společnosti se nedalo najít v programech kandidujících stran.

Anebo ještě hůře, dalo: uměřené daňové sliby nakonec nabídlo populistické ANO, exekuce jako zásadní téma zvedl extremista Tomio Okamura, s alespoň trochu relevantními reformami sociálních systémů nakonec přišli překvapivě piráti.

Demokraté tak nezvládli ve volbách 2017 ani formu − zůstali rozdrobení, nečitelní, uhranutí Babišem −, ale ani obsah − tak plytké programy tu zavedené demokratické strany za poslední dvě dekády snad nikdy nenabídly.

Zoufalost po volbách

Je měsíc po volbách a demokraté se rozhodli, že dají v sázku i to poslední, co mají − že jsou demokraté a ručí za demokratickou podstatu celého systému. Když na to ale rezignují, málokdy je za to jejich voliči pochválí.

Od první minuty po vyhlášení výsledků voleb tu byla jasná rovnice, podle níž se stále počítá, byť výsledek zatím nechce nikdo podtrhnout. Buď dá vítězné ANO vládu či toleranci jednobarevnému kabinetu dohromady s demokraty, nebo s extremisty z SPD a KSČM.

Babiš nabídl postupně vládnutí ODS i dosavadním partnerům z ČSSD a KDU-ČSL. Nijak zvlášť je nepřesvědčoval, to je pravda, ale nabídl to. Ozvalo se ale jen kategorické odmítnutí, že s exkomunistou, oligarchou a trestně stíhaným faktickým majitelem strany nikdo nepůjde. To je sice pochopitelná reakce, ale pak lze povolební rovnice dopočítat už jen s extremisty.

Demokraté si myslí, že drží Babiše v šachu tím, že chtějí situaci vysedět a koupit si čas do sestavování druhého Babišova kabinetu po pravděpodobném neúspěchu prvního, jednobarevného.

Opak je pravdou. Tomio Okamura míří do místopředsednické funkce ve sněmovně, což je naprosto nepřijatelné a zbytečné. Jeho proruský kolega má vést bezpečnostní výbor, takže by to byl čtyři roky spíše "nebezpečnostní" výbor, mimořádně důležitý mandátový a imunitní výbor povede stalinista.

Babiš jako trest

Demokraté se musí rozhodnout. Není možné bojovat na dvou frontách zároveň. Buď mohou ztížit Babišovi sestavování vlády, co to jde (byť nemají sílu to nakonec zcela překazit). Nebo mohou zabránit zcela zbytečnému nástupu SPD a KSČM k moci. Obojí ale nejde.

Pokud se rozhodnou pro nesvatou alianci s Babišem, mají stále slušné možnosti, čím si vykoupit špatné svědomí a usmířit si své voliče. Za koalici mohou vyjednat asi i jiného premiéra z ANO, než je nepřijatelný Babiš. Za pouhou toleranci vlády a schválení rozpočtu mohou požadovat alespoň ministra vnitra mimo struktury ANO a garanci prounijní politiky.

Babiš se samozřejmě bude moci ve sněmovně kdykoliv opřít o SPD a KSČM, to je pravda, ale právě proto je potřeba přetnout líbánky ANO, SPD a KSČM dřív, než si rozdělí sněmovnu a během první Babišovy vlády bez důvěry i všechny důležité posty ve státní správě a dozorčích radách polostátních podniků.

Je tedy nejvyšší čas, aby demokraté pochopili svůj tragický osud: trestem za to, že tak zbytečně výrazně prohráli volby, není samotná porážka v říjnu. Ale to, že v zájmu republiky budou muset zabránit vládě Babiše s extremisty tím, že sami podpoří vládu s nenáviděným ANO.