Krach koaličních námluv se Zelenými a liberály je pro kancléřku Angelu Merkelovou špatnou, možná až fatální zprávou.

Nejlogičtějším krokem by teď přece mělo být vypsání nových voleb. A kdoví, jestli by se křesťanští demokraté (CDU) shodli na tom, že je povede opět ona, když v září ve volbách strana přišla s ní coby frontmankou o pětašedesát mandátů ve Spolkovém sněmu. Sice se o Merkelové právem vždy tvrdilo, že je mistryní politického přežívání, ale tohle vyjednávací fiasko by ji samozřejmě mohlo snadno skolit.

Jenže stejně se vnucuje dojem, že je na umíráček ještě brzo. Třeba se přece jen urodí velká koalice s SPD, která stále tvrdí, že nechce nic jiného než jít do opozice, aby se tam zregenerovala.

Sociální demokracie si zjevně musí ujasnit, co je pro ni horší volbou.

Katastrofa pro Merkelovou: Kancléřka nedokázala sestavit novou vládní koalici a bojuje o politické přežití

Jestli se tedy stát rezervním kolem, jak to jeden její představitel včera řekl, pro auto s Merkelovou za volantem čili jestli se opět nechat vmanévrovat do role "těch druhých". Nebo trvat na svém záměru zůstat za každou cenu v opozici, a tím pádem jít znovu do voleb, jak to včera uvedl její šéf Martin Schulz. Což by se ale straně mohlo dost vymstít. Zatímco v září se v SPD hroutili z toho, že dostali 20 procent, teď si mohou spočítat, že by to mohlo být ještě méně. Třeba zkrátka neřekli ještě poslední slovo.

Leč zpět k Merkelové a mezinárodnímu kontextu. Zejména v Česku se včera hned roztrhl pytel s úvahami, že jádrem sporu při koaličních námluvách byla uprchlická otázka, tedy to, čím se kancléřka snad nejvýrazněji zapsala do moderních dějin našeho kontinentu.

Čili že si předloňským přijetím milionu lidí na útěku z válek na Blízkém východě upletla oprátku, která se teď − ve smyslu rčení, že na každého jednou dojde − utáhla kolem jejího krku.

Jistě, kdekterý euroskeptik a protiuprchlický šovinista by to rád tak viděl. Jenže není to pravda.

Uprchlické téma sice námluvám dost dominovalo − konkrétně otázka, jestli povolit scelování rodin u těch lidí, kteří v Německu nezískali postavení uprchlíka. Ovšem nutno říct, že tahle debata se vedla hlavně na lince mezi Zelenými, kteří na tom scelování trvali, a CSU, bavorskou sesterskou stranou křesťanských demokratů, kteří byli naopak proti.

Právě v neděli, která byla předem určená jako finální den pro vyjednávání, se postupně nacházela ve všem shoda. Zelení ustupovali nejen v otázce limitu pro přijímání nových běženců, nýbrž i v uznání Tuniska, Alžírska a Maroka jako bezpečných států, kam lze běžence zpět deportovat.

Když už se zkrátka zdálo, že je vše upečené, opustili jednací stůl náhle a nečekaně liberálové z FDP, kteří sice v otázce uprchlíků razili podobné představy jako CSU, ale nebyla to zrovna jejich srdeční záležitost.

V jednáních projevovali zaťatost jinde. Například požadovali zavést jednotné celoněmecké zkouškové standardy ve školství, což ovšem odporovalo zažité představě, že spolková vláda do toho nemá jednotlivým státům co mluvit. Nebo neuspěli s tím, aby byla nikoliv do roku 2019, jako to chtěli dříve v předvolebním boji, ale aspoň do roku 2021 zrušena daň, která nese název solidární přirážka. To je přirážka k dani z příjmů, dani z kapitálových příjmů a korporátní dani, pokud jsou vybírány v zemích, které byly součástí západního Německa.

CDU byla proti tomu, aby na podporu východních spolkových zemí už nebyly peníze.

Tohle všechno dohromady vedlo tedy stranu FDP k tomu, že hodila flintu do žita. S tím, že ale dost zásadní roli v tomto rozhodnutí zjevně sehrál i strach z toho, že by se coby nováčci ve Spolkovém sněmu − ve volbách v roce 2013 z něj vypadli − měli hned podílet na vládě, místo aby ji jen pohodlně kritizovali.

Říkat zkrátka tváří v tvář tomu všemu, že Merkelovou pohřbila její uprchlická politika, je přinejmenším zavádějící.

Jak si správně povšiml list Der Spiegel, krach koaličních námluv "je momentem velkého znejistění, poněkud netypického pro zemi, která hodně dbá o to, aby nebyla nevyzpytatelná". Což je asi právě ten způsob, jak celou událost číst i zde zpoza hranic.

Evropu za pár týdnů čeká summit, kde se bude hovořit o zaseklém rozvodovém řízení s Velkou Británií. Dále tu je otázka evropských reforem, na které tlačí zejména Francie. Všem by se hodilo, kdyby Německo už mělo vládu. Ale v ideálním světě nežijeme.