Odstavený zimbabwský prezident Robert Mugabe patří do kategorie afrických krutovládců, kteří se zapsali do dějin hlavně tím, že svoje země po pádu kolonialismu přivedli totálně na mizinu. A to i v morálním smyslu: jestli se jim podařilo něco vybudovat, tedy kromě svých opulentních, ostře střežených paláců, pak leda korupční kulturu, která stát prolezla od nejvyšších pater po nejbídnější slumy. V tom jsou si zairský Mobutu Sese Seko, etiopský Mengistu Haile Mariam, libyjský Muammar Kaddáfí, ugandský Idi Amin nebo Teodoro Obiang Nguema Mbasogo, už přes čtyřicet let v Rovníkové Guineji vládnoucí tyran, navlas podobní.

Zimbabwe by při troše dobré vůle a zdravého rozumu mohlo snadno uživit svou populaci. Jenže Mugabe jej uvedl zásadním způsobem do neštěstí už třeba pozemkovou reformou, v jejímž rámci v průběhu necelých čtyř desetiletí kradl bělošským farmářům jejich pole a statky a dával je jako trafiky svým stranickým a kmenovým kamarádům. Lidé, kteří tam pracovali, přišli o práci, pole zarostla plevelem a vše zašlo tak daleko, že je většina obyvatel dnes odkázaná na potravinovou pomoc OSN, zatímco prezidentova manželka jezdila za státní peníze na nákupy drahých šperků a kabelek do Dubaje.