V české katolické církvi se rozhořel zásadní spor. Kardinál Dominik Duka napsal předsedům všech stran, které se dostaly do sněmovny, dopis, v němž jim gratuluje k volebnímu úspěchu. S pochvalnými slovy na svoji adresu se na Facebooku pochlubil Tomio Okamura. "Jsem přesvědčen že nás spojuje péče o bezpečí lidí v této zemi i řada jiných témat," napsal mu primas český. Naproti tomu plzeňský biskup Tomáš Holub to vidí přesně opačně: "Okamura jen vytváří ve společnosti strach. Je to extremista. Jeho strana nepodporuje demokratické vládnutí."

Spor má vícero rovin. Jednak je odrazem prohlubujícího se vnitřního rozdělení katolické církve, kde na jedné straně stojí konzervativci zaujímající obranný postoj vůči změnám, jež přináší současný svět. A na straně druhé zastánci papeže Františka, vyznávající otevřenost, pomoc, solidaritu. Je tady ale i čistě lokální česká politická rovina. Už před volbami část českých katolických intelektuálů v časopise RC monitor tvrdila, že právě Okamura je se svou protiislámskou, protimigrační rétorikou skutečným reprezentantem křesťanských hodnot, a že by tedy křesťané měli volit spíš SPD než KDU-ČSL. A kardinál Duka proti tomu neřekl ani slovo. Nebylo to bez efektu: ztrátu KDU je možné přičíst i přechodu části jejích voličů k okamurovcům. V KDU se budou muset nějak vyrovnat s unikátní situací, že kardinál fakticky pracuje proti nim.

Otázkou ovšem je, zda se už nedrží za nos sám Duka. Když před volbami na svatováclavské pouti říkal, že "naději vidí v tom, že nám volby pomohou prosadit umlčovanou většinu, protože jen tak nebude většina manipulována a ovládána rozmary některých menšin", asi netušil, co to také může znamenat pro katolickou církev. První, na čem se ona "umlčovaná většina" po volbách shodla, bylo ironicky zdanění církevních restitucí. A aktivní roli v tom hraje − samozřejmě Okamura. Duka se tak ocitl v pozici, kterou Milan Kundera trefně nazývá "duchaplný spojenec vlastního hrobníka".

Jaká je tedy základní lekce jak pro katolíky, tak pro lidi mimo církve? Když se přestaneme zastávat menšin a přitakáme z řetězu puštěnému většinovému mínění, může se rozjet sekernický kolotoč, jehož obětí se můžeme nakonec stát i my sami. Stalo se to koneckonců už mnohokrát v historii. V české katolické církvi už asi leckdo chápe, že lépe naslouchat Tomáši Holubovi než Dominiku Dukovi. A nebylo by od věci, kdyby se toto prozření stalo prozřením univerzálním.