Co je vám nejblíž? Co k sobě máte nejblíž? Co u sebe vlastně máte pořád? Koho či co vídáte nejčastěji? Na koho či co si vzpomenete stokrát denně? Pro řadu z nás se naším nejbližším bližním postupně stává, možná překvapivě, již nikoli člověk, ale náš kapesní počítač/telefon.

Je to náš průvodce životem, rádce, jsou to naše externí ústa, oči, mozek, paměť a tak dále. Nepředpokládám, že byste s někým z vašich blízkých trávili tolik času jako s vaším telefonem. Je to také první věc, na kterou mnoho z nás po ránu sahá, a poslední věc, které se dotýká před spaním. Chodíte s ním do práce, na chalupu, do kina, na pivo, na rande, na záchod. Naším největším bližním je náš telefon. Naše zbraň, náš pracovní nástroj i zdroj zábavy.

Když už jsme u toho dotýkání. Žijeme v době, která je čím dál sterilnější. Máme bezdotykové záchody, abychom se náhodou nedotkli něčeho, čeho se dotkl nějaký dotykač před námi. Není vhodné se někoho dotýkat politicky, nábožensky či osobně. A už vůbec není dovoleno dotýkat se fyzicky (myslím, že aféry kolem #metoo, byť opodstatněné, povedou k tomu, že dotýkání obecně se dostane na černou listinu). Tato nedostatečnost mezilidských dotyků nám ale je přebohatě kompenzována dotykovými displeji.

Občas mám pocit, že si člověk bere mobil do ruky, jen aby se ho dotkl, aby se s ním pomazlil, zjistil, zda je vše v pořádku, ujistil se o řádu světa.

Když se farizejové kdysi ptali Ježíše, jaké je největší přikázání, odpověděl jim, milovat budeš Boha svého a druhé největší přikázání je milovat budeš bližního svého. Snažili se jej chytit za slovo, a zeptali se ho tedy na definici bližního. Co to je bližní? A Ježíš jim odpověděl známým příběhem o milosrdném samaritánovi. Tento neznaboh a cizák, běženec z cizí země, člověk bez práv a člověk, jímž bylo záhodno společensky pohrdat, pomohl zraněnému u cesty a byl mu bližním, byť ve všech myslitelných směrech vzdáleným.

Tento apel k milování vzdálených, jiných, slabých, těch, kteří vám to nemohou oplatit, zavedl jasný a originální punc křesťanství − neekonomii dobra. Na dobru se nevydělává, navazuje tím Ježíš na starozákonní knihu Job a později na něj naváže Kant. Kristus hovořil o radikalitě dobra. Pokud ti někdo dá facku, nabídni mu druhou tvář. Cokoli, co uděláš tomu nejmenšímu z lidí, děláš Bohu. Kristus byl radikální. Radikální v dobru. A jeho zpráva není snadná − vlastně patří k těm nejradikálnějším v historii filozofie a etiky.

Dlouho jsem váhal, dlouho se mi do toho nechtělo, copak má co ekonom obviňovat kardinála z nepochopení naprostých základů křesťanství? Nicméně to, co kardinál Dominik Duka řekl ve svém svatováclavském proslovu, nemělo s křesťanstvím vůbec nic společného. Kdo z vás držel někdy v ruce Satanskou bibli od LaVeye, jistě si všiml, že i satanisté mají svá přikázání. Miluj ty, kteří milují tebe, a nenáviď ty, kteří nenávidí tebe. Čiň dobro těm, kdo činí dobro tobě, čiň zlo těm, kteří činí zlo tobě. Tento druh "morality" nebo "životní filozofie" tedy existuje a je znám. S křesťanstvím to každopádně nemá ani za mák společného.

Je to převrácení toho, co říká Kristus. Ale není to tak průhledné, aby to bylo jeho opakem v pravém slova smyslu. Jak satanista, tak křesťan (následovník Krista) mají milovat své milované a své blízké (jak to jistě činil i Hitler). Křesťan ale má milovat své nepřátele, pomáhat těm, kdo si to třeba ani nezaslouží. Ať sám čtenář laskavě zváží, čemu se Dukovo kázání spíše podobalo. Co společného to mělo s radikálním dobrem, které kázal Kristus?

Já chápu, že je jeho zpráva pro mnohé naivní a těžko stravitelná, a každý má svaté právo na svůj názor, ale ať prosím nepředstírá, že je to křesťanství. Mohla by to být taková národovecká dukařina. Kdyby v tom nebylo jasno, můžeme se odvolat klidně na učení jeho vlastního nadřízeného, katolického papeže, ať nás rozsoudí. Pro mě to žádná autorita není, ale pro kardinála by měla.

Miluj, zkrátka miluj. Přítele, nepřítele. Miluj bližního svého, byť je to jen mobilní telefon, miluj a pomáhej vzdálenému svou bohatou technologií, kterou držíš v ruce. A neboj se. To jsou hlavní slova z bible. Z řad i naší církve občas bohužel zní "boj se a moc nepomáhej".