V roce 2013 to byly Offshore Leaks, o rok později LuxLeaks, rok 2015 přinesl Swiss Leaks a Panama Papers a teď jsou na řadě Paradise Papers. Miliony stránek uniklých informací z různých zdrojů potvrzují jediné: kdokoliv má peníze, chrání je i před daňovými úředníky. A kdo může, podniká prostřednictvím rájů i přes všechny zákazy, protože to peníze dál zhodnotí. A je vcelku jedno, jestli jde o diktátora ze středoasijské republiky, váženého amerického politika, světovou aristokracii nebo o největší firmy světa. Tvrdit proto, že poslední únik dat z tzv. daňových rájů je překvapením, by bylo minimálně pokrytecké.

Pokrytecký je ovšem boj proti daňovým rájům, který má dlouhou historii. Financial Action Task Force, která má bojovat proti praní špinavých peněz, vznikla už v červnu 1989. Od roku 2000 vydává černou listinu zemí, které umožňují praní špinavých peněz. Naposledy zmiňuje Írán a Severní Koreu. Další černou listinu vydává Organizace pro hospodářskou soutěž. Ta se týká zemí, které nespolupracují na výměně informací potřebných pro vybírání daní. Aktuálně je na ní jen Trinidad a Tobago. Vlastní černou listinu sestavuje Evropská unie, která se ale nedokáže dohodnout, kdo by na ní měl být. Potírání daňových úniků světovými politiky prostě nevypadá moc přesvědčivě. Zejména kvůli jejich jménům na uniklých listinách.

Jistě, ten, kdo je v daňovém ráji, nemusí dělat něco protizákonného. Naopak − na správě takových financí se podílejí ti nejlepší odborníci, jimž pomáhá legislativa, kterou jim současný globalizovaný svět nabízí. Jenže to, že je z hlediska práva (ve smyslu paragrafů) vše v pořádku, ještě neznamená, že jde o akceptovatelné chování z hlediska pocitu spravedlnosti. Jaký může mít při sledování "zpravodajství z daňových rájů" pocit běžný zaměstnanec s platem, který ve většině zemí nestačí na pořízení vlastního bydlení? Jak se cítí podnikatel, který se třese před pokutou od finančního úřadu, když se srovnává s nadnárodní korporací, jež legálně daně neplatí a naopak inkasuje všechny možné podpory?

V ideálním případě by zveřejňování všech těch papers a leaks mohlo vést k návratu peněz z dovolené v ráji domů. Možná by se potom zjistilo, že se dostává i na zdravotnické a sociální programy, na které peníze nejsou a nebudou. Nechme ovšem utopii stranou. V praxi vede prohlubující se pocit nespravedlnosti k růstu frustrace. Ta se pak projevuje volbou populistů či nacionalistů, jejichž politika má daleko k ráji, zato vytváří peklo na zemi.