Sněhová vánice ohlušuje uši a zaslepuje oči. Není vidět na krok, všude kolem je bílo, bílý je sníh i řev větru. Po pás ve sněhu a z posledních sil, krok za krokem směřuje kupředu. Do krve rozedřené paty v lyžařských botách bolí při každém pohybu. A bezvládné tělo kolabujícího kamaráda na zádech je metr za metrem těžší. Lavina se může utrhnout každou vteřinou a pohřbít oba hluboko pod sebou.

K Labské boudě chybí ještě kilometr, takhle zahyneme oba, bleskne hlavou zachránci. "Vydrž, prosím tě, pomoc tu bude hned," posazuje promrzlého parťáka na zem, zády k větru. Vrací se pro lyže a ujíždí vánicí k boudě. Sám neví, odkud na to ještě bere síly. Stačí ostatním říct, kde polomrtvého muže nechal, a hroutí se v bezvědomí k zemi.

Lyžařského šampiona Bohumila Hanče nachází záchranná výprava už bez známek života a lékař konstatuje smrt zástavou srdce. Emerich Rath se v boudě probere a od té doby si často vyčítá, že selhal, ačkoliv pro záchranu kamaráda udělal více než kdokoliv jiný. O tragickém závodě z velikonočního pondělí roku 1913 vzniká v 50. letech film Synové hor, o Rathově roli ale mlčí. Pražského Němce, všestranného sportovce a olympionika autoři z příběhu vyškrtli, stejně jako to komunistický režim udělal s celým jeho životem.

Emerich Rath,
* 5. 11. 1883
† 21. 12. 1962

◼ Jako sportovec se věnoval atletice, plavání, lyžování, kanoistice, cyklistice, boxu, zápasu, rychlobruslení, horolezectví, kulturistice, tenisu, ragby či volejbalu. V hokeji reprezentoval Rakousko, hrál i za Čechy. Na olympijských hrách 1908 a 1912 startoval v maratonu. Ve fotbale nastupoval za DFC Praha. V boxu se stal roku 1912 mistrem Německa v těžké váze.
◼ Pracoval jako prodavač, za komunistů se živil jako metař a nádeník. Působil jako mezinárodní tajemník československého svazu kanoistiky, olympijský zpravodaj, horský záchranář a lyžařský instruktor. Dálkovou výpravu podél Seiny, kterou podnikl k olympijským hrám v Paříži roku 1924, ocenil osobně Pierre de Coubertin, předseda Mezinárodního olympijského výboru.
◼ Byl nekuřák, abstinent a vegetarián. Za první republiky se stal trampem. Na sázavském ranči, kde sportoval, shromáždil různé indiánské předměty. V krámku na Příkopech v Praze prodával sportovní a trampské vybavení. Mluvil německy, česky, anglicky, francouzsky, italsky, polsky a rusky. Komunistický režim památku na něj vymazal.

Před sto lety jej přitom znala celá sportovní Evropa. Neexistoval sport, ve kterém by nezávodil nebo který by alespoň nezkusil. Z dnešního pohledu se dá jen těžko uvěřit, že hrál vrcholově fotbal, reprezentoval v hokeji, byl mistrem Německa v boxu, lyžoval, bruslil, závodil na kajaku a na olympijských hrách běhal maratony. Širokým záběrem připomíná Rath ze všeho nejvíc mytického velikána Járu Cimrmana. Právě v neděli 5. listopadu, proběhlo v tichosti výročí jeho narození.

Z Broumova k medailím

Rath se narodil roku 1883 v Praze, v rodině chudého ševce. V hlavním městě tehdejšího Království českého spolu žili Češi, Němci a Židé. Emerich se stejně jako mateřskou němčinu naučil i češtinu. Otcova živnost nestačila k zaopatření rodiny, Rathovi se proto přestěhovali do pohraničního Broumova. Ve městě mezi skalami a lesy se kluk z Prahy cítil šťastný. Jak jen to šlo, vyrážel ven, naučil se plavat a lyžovat. Pohyb a utužování těla se mu dostaly do krve, vášeň pro sport, který tehdy do Evropy přicházel z Anglie, získal na celý život.

Lyžovat začal už v 10 letech. V roce 1907 startoval na mistrovství Království českého a zvítězil na pětikilometrové trati, na dvou delších obsadil druhé místo. To už žil zase v Praze, kam se ve 14 letech vrátil a v obchodním domě U Rotta vedle Staroměstského náměstí se vyučil prodavačem. Praha se tehdy rychle modernizovala, bouraly se hradby, v ulicích přibývaly elektrické tramvaje, stavěly se továrny. A mladým lidem přestávala stačit sokolská tělovýchova − cvičit prostná a skákat přes koně našíř už nebylo dnešními slovy "cool". V módě byly sportovní spolky, stejně jako cyklistika, veslování nebo fotbal. Toho všeho se Rath účastnil.

Fotbal hrál za DFC Praha, tehdy nejlepší klub v Česku, který patřil do nejužší evropské špičky. Rath sice nebyl mezi hráči nejsilnější sestavy, mohl se ale právem chlubit tím, že slavný modro-bílý dres skutečně oblékal. Za pražský DEHG hrál zase hokej. V roce 1912 se konalo v Praze mistrovství Evropy a rakouský svaz pověřil reprezentací právě DEHG. "Rakouské kluby tehdy ještě hrály hokej s míčkem, zatímco v Praze už se hrál kanadský hokej s pukem," vysvětluje sportovní historik Miloslav Jenšík, jak se Rath dostal do rakouské reprezentace.

Hokejový reprezentant

Při mistrovství Evropy roku 1912 pověřilo Rakousko reprezentací pražský klub DEHG, za který Rath hrával. O dva roky později hrál za Čechy proti berlínskému klubu BSC, který v turnaji nahradil Švýcarsko. Zápas se ale nepočítal do oficiálních statistik. V dresu Slavie jej fotograf zachytil ve 30. letech na Štvanici.

O dva roky později, kdy žil v Berlíně, pomohl na evropském šampionátu zase reprezentaci české. Nastoupil tehdy proti klubu Berliner SC, plnému Kanaďanů a Švédů, který v turnaji nahradil na poslední chvíli omluvený tým Švýcarska. Čechům tehdy onemocněl jeden hráč, obrátili se proto na Ratha, se kterým se dobře znali, aby jim v zápase vypomohl. Na další utkání přijely z Prahy čerstvé posily a Češi celý turnaj vyhráli. Zápas s Berliner SC se ale do oficiálních statistik nepočítal. Rath dokoukal šampionát jako divák a s týmem po turnaji oslavil mistrovský titul.

Během berlínského pobytu rozhodně nezahálel. Oženil se tu a v roce 1912 se stal amatérským mistrem Německa v boxu v těžké váze, v Hamburku pak slavně porazil mistra britských kolonií. Úspěšný byl také na zápasnické žíněnce, s berlínským mistrem těžké váhy vybojoval nerozhodné utkání. Statný sportovec se účastnil i soutěže mužské krásy, mezi 150 účastníky získal šesté místo.

Od šestnácti let byl vegetariánem. "Maso jsme v dětství mívali jen v neděli a stejně mi nechutnalo," vyprávěl později. V době, kdy sportovci jedli dršťkovou polévku a klobásy s pivem, udržoval přísnou životosprávu. Pravidelně cvičil a celý život nepil alkohol. Světové vegetariánské organizace jej dodnes zmiňují jako jednoho ze svých průkopníků.

Vzdoroval fašistům i komunistům

První světovou válku prožil Rath na italské frontě, v Alpách se mu zalíbilo, a tak zůstal v Bolzanu i po válce. Lyžoval, jezdil na bobech, věnoval se horolezectví a vodním sportům. Na kajaku odtud dojel až do Benátek, sjížděl i řeku Tiberu až do Říma, kde ho vítaly davy fanoušků. V roce 1923 se vrátil do Prahy a u Rotta začal prodávat v nově otevřeném oddělení sportovního zboží. Za pár let si otevřel svůj vlastní obchod, v pasáži spojující Příkopy a Ovocný trh. Na památku nesla ještě nedávno jeho jméno, teď se nazývá Pánská pasáž.

Pro lyže, hokejky, míče či tenisové rakety k němu chodila celá Praha. Hokejový reprezentant Augustin Bubník vzpomínal, že jedině u něj bylo možné koupit pořádnou hokejovou výstroj. Historik Jenšík má zase jinou vzpomínku. "Chodili jsme k němu třeba pro vosky, hlavně ale vidět Ratha osobně. Všichni v Praze věděli, jak slavný tenhle prodavač je," popisuje.

Kromě sportovního zboží prodával Rath také vybavení pro trampy. Tramping, který se stal oblíbenou zábavou i životním stylem v meziválečném Československu, mu učaroval. V Lukách pod Medníkem vybudoval ranč s velkým sportovištěm, jen pár metrů od vlakové zastávky, těsně vedle kolejí. "Chodili jsme k němu boxovat, skákat do výšky i do dálky, hrát volejbal nebo ping-pong. Nikdy za to po nás nechtěl ani korunu," říká novinář Jaroslav Pešta, který Ratha znal.

 

 

Svého slavného souseda, jemuž trampové přezdívali Šedý vlk, brali lidé v Lukách trochu jako exota. Stárnoucí šampion nosil krátké kalhoty, chodil bez bot a nepřestával sportovat. Běhal a v zimě lyžoval. Účastnil se populárního silničního závodu Běchovice−Praha. Poprvé ho běžel už v roce 1904, s časem 40 minut 52 sekund tehdy skončil třetí. Po půlstoletí při své poslední účasti, v 71 letech, zaběhl čas těsně pod jednu hodinu. Několikrát se stal i kajakářským mistrem Československa.

Když za druhé světové války obsadili české země Němci, mohl se Rath přihlásit k říšskému občanství a zajistit si tak snazší život. Přesvědčený antifašista s vyvinutým smyslem pro fair play to ale neudělal, a ve sklepě svého obchodu navíc schovával uprchlého Žida. Pro svůj zásadový postoj nemusel po válce do odsunu, po roce 1948 jej ale komunisté obvinili z propagace amerikanismu a západního stylu života, zabavili mu obchod a poslali ho na rok do vězení ve Svatém Janu pod Skalou.

Po návratu jej čekal nejnižší důchod, živil se jako pomocný dělník a rozprodával své trofeje a sbírky. Těžce ho zasáhla ztráta manželky. Ještě jednou chtěl zažít olympijské hry, v roce 1960. Plánoval odjet do Říma na kole a cestou přednášet, české úřady mu však nedaly vízum. Vrátil se do Broumova, kde brzy skončil na ulici. Být za komunistů bezdomovcem nebylo možné, a tak jej policie odvezla do domova důchodců. Do přijímacího protokolu bylo zapsáno: "Hotovost: žádná. Závěť: nic nemá, odpadá. Osobní záliby: chce sportovat a pracovat." Nezdolný optimista měl v tu chvíli před sebou jen pár měsíců života – 21. prosince 1962 zemřel na infarkt v broumovské nemocnici.