Na ústavu nesahat, nabádal v rozhovoru pro HN předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský. Vzhledem k radikální povolební proměně české politické scény jsou to slova moudrá.

Ale i kdyby je politici snící o snížení počtu poslanců nebo o rušení Senátu vyslyšeli, jedna nebezpečná cesta k zásadní proměně poměrů v České republice jim stejně zůstává otevřena: referendum.

Zavedení tohoto prostředku přímé demokracie totiž česká ústava naopak výslovně předpokládá, a to už od svého přijetí v roce 1993.

"Ústavní zákon může stanovit, kdy lid vykonává státní moc přímo," stojí hned v druhém odstavci druhého článku.

Jenže žádný ústavní zákon o obecném referendu se až do dnešních dnů přijmout nepodařilo.

V 90. letech věc úspěšně blokovala ODS, která princip přímé demokracie považovala za nebezpečný pro stabilitu tehdy nově vzniklé republiky a transformaci jejího hospodářství.

A když v roce 2001 sněmovna příslušnou normu schválila, existoval už Senát a ten zákon shodil ze stolu. Do ztracena později mířily i další vládní nebo poslanecké návrhy. Výjimkou bylo pouze přijetí nezbytného jednorázového zákona o referendu o přistoupení Česka k Evropské unii z roku 2002.

Tak se stalo, že zákon o celostátním obecném referendu dnes může být pociťován jako jakýsi dluh z minulosti vůči ústavě. Podobný, jako když se v letech 1993 až 1996 volalo po vzniku ústavou předepsané horní komory parlamentu. Proto se některé nové formace jako hnutí ANO Andreje Babiše, SPD Tomia Okamury nebo ve volbách neúspěšné hnutí Referendum myšlenky plebiscitu chopily nikoli jako systémové možnosti rozšířit českou demokracii, ale jako klacku na takzvaný establishment. Ba i jako prostředku k vystoupení země z Evropské unie nebo NATO. K tomu se už bez obalu hlásí i komunisté.

Už jenom proto je nebezpečné, že se právě referendum stává společným jmenovatelem zmíněných stran při jednáních o sestavení Babišovy vlády.

Navíc zatím nikdo ani neupřesňuje, o jaké referendum by se vlastně mělo jednat. Což svědčí o tom, že předáky dotyčných subjektů zajímá plebiscit víc jako cesta k zamýšleným cílům než jako samotný demokratický mechanismus.

Variant je přitom celá řada.

Má referendum iniciovat vláda, nebo parlament? Na základě půl milionu nebo stovky tisíc podpisů občanů? Má mít poradní, nebo rozhodující platnost?

A budou vyloučeny otázky týkající se daní, lidských práv a bezpečnostních závazků státu, jako je tomu v civilizovaných zemích světa?

Možná že ANO, SPD i komunisté ponechávají zdánlivě sekundární technické detaily stranou proto, aby si každý mohl do lidového hlasování dál promítat svoje představy a nerušilo to vzývanou programovou shodu. O to nebezpečnější ale situace je. Jakmile by byla vláda upečena a měla jistou většinu ve sněmovně, můžeme vzít jed na to, že parametry lidového hlasování si upraví zcela podle svých zájmů. Které to budou, můžeme dnes jen tušit.

Historie referend je přitom často dost temná. A právě obavy z jejího opakování přispěly k odkládání tohoto tématu v českém prostředí. Například nacisté si pomocí lidového hlasování potvrzovali legitimitu svého režimu a po plebiscitu v roce 1935 se třetí říše zmocnila průmyslového Sárska.

I v nejnovější době se referend používá ke sporným cílům − třeba běloruský prezident Alexandr Lukašenko si tím prodloužil pobyt v prezidentské funkci. Rusko zase v roce 2014 plebiscitem legalizovalo anexi Krymu. Na výsledku se pokaždé nejvíc podepsala atmosféra v té které společnosti. Zastrašení lidé volí obvykle podle přání vládců a manipulace s odevzdanými hlasy často ani nebývá zapotřebí.

V Česku zatím naštěstí zůstává pojistkou proti experimentům s referendem Senát. Hnutí ANO i partaje, které mu teď kvůli sestavení vlády podkuřují, dnes mají v horní komoře zanedbatelnou menšinu. Případný ústavní zákon by tak zřejmě neprošel.

Ovšem už za rok nebo za tři − po obměně dvou třetin senátorů − může být všechno jinak. Vše záleží na atmosféře v zemi. A že Babiš umí měnit nálady ve společnosti, ukázal v uplynulých letech během svého působení ve vládě dostatečně. Ale podobně umí těmto náladám i naslouchat a vycházet vstříc.

Takže v případě rostoucího českého brblání proti Evropské unii není nějaké hlasování vymezující se proti Bruselu nereálné.

Referendum je zkrátka skulina, kterou potenciálně lze narušit polistopadovou demokracii i české vazby k euroatlantické civilizaci. Právě nyní je čas, aby demokratické strany tuto díru ucpaly alespoň tím, že se důsledně odmítnou podílet na jakýchkoli uvažovaných ústavních změnách. Včetně opožděného naplnění odstavce dva jejího druhého článku.