Po dlouholetém čekání na silnější růst mezd a platů doba výrazného přidávání přišla. Pryč jsou časy, kdy se požadavek pětiprocentního růstu zdál příliš radikální, dnes odbory chtějí víc. Osm, deset, ale někde i dvacet a víc procent. Zaměstnavatelé, kteří by ještě před dvěma lety na takové požadavky reagovali odchodem od jednacího stolu, čím dál častěji i na dvojciferné zvýšení platů kývnou. Musí. Pokud chtějí, aby v jejich firmě kvalifikovaní zaměstnanci zůstali. A to si v době, kdy zakázek přibývá, samozřejmě přejí.

Přitom když se na mzdové náklady podíváme optikou měnových oblastí, kam směřuje náš export, je scenérie ještě dramatičtější. K euru totiž během letoška, přesněji za pouhých sedm měsíců od ukončení intervencí České národní banky, koruna posílila téměř o šest procent. K dolaru od ledna získala více než patnáct. Kombinace zvýšení mezd například o 12 procent (což dnes není až tak vzácný výsledek) a posílení měny vede ke zdražení ceny práce téměř o 20, respektive 30 procent. To jako pořádné drama vypadá a speciálně exportéři na to s oblibou poukazují.

Tak rychle totiž roste produktivita málokde, z čehož by se dalo odvodit, že konkurenceschopnost českého průmyslu je vážně ohrožena.