Matkou všech konspiračních teorií, a že jich na světě mezi lidmi koluje bohužel hodně, je s trochou nadsázky tvrzení, podle něhož Lee Harvey Oswald, americký marxista, jenž prošel výcvikem v námořní pěchotě USA, nebyl vrahem prezidenta Johna F. Kennedyho.

Že by Oswald nemohl ze svého okna v šestém patře budovy tak přesně zamířit, aby zasáhl Kennedyho hlavu v pohybujícím se autě na silnici pod ním, že tam zkrátka musel být ještě někdo jiný, kdo střílel. Že se úřadům − tuze podezřele − nikdy nepodařilo definitivně zjistit, kolik střel bylo vypáleno, jestli dvě, nebo tři, a že ta první nemohla proniknout Kennedyho hrudí a pak ještě i hrudí a zápěstím texaského guvernéra Johna B. Connallyho, který také seděl v prezidentově voze.

A tak dále. Že to celé muselo být komplotem CIA nebo KGB či kubánské tajné služby, čehož nepřímým důkazem pak má být to, že byl Oswald dva dny po atentátu sám zavražděn, když jej policie, která jej zatkla brzy po činu, odváděla před zraky veřejnosti do jiné vazební cely.

Oswald při výsleších vinu popřel. Přitom ale utrousil, že sám je "jen figurkou". Vida, jak výmluvné! zdůrazňují konspirační teoretikové, kterých je i díky internetu snad stále více. O atentátu, spáchaném v Dallasu v listopadu 1963, byly natočeny filmy, sepsány stohy knih. Podle průzkumů veřejného mínění více než polovina Američanů nevěří oficiální tezi, že Oswald jednal na vlastní pěst.

Často citovaný je průzkum agentury Gallup z roku 2013, podle něhož tento názor zastává 61 procent obyvatel USA.

Podobně kdekdo pochybuje o dalším závěru celkem čtyř vládních vyšetřovacích komisí, které byly po atentátu zřízeny. Tedy že vlkem samotářem byl i Jack Ruby, muž, který Oswalda zastřelil.

Mnozí nevěří, že by se tento provozovatel baru rozhodl sám, bez režie nějaké temné síly v pozadí, vzít dva dny po atentátu spravedlnost do vlastních rukou a dostat se s pistolí skrz chumel policistů a novinářů přímo před Oswalda. Tak jednoduché to být nemůže, zní konspirační krédo.

Takže když počátkem 90. let minulého století do kin zamířil film JFK režiséra Olivera Stonea, rozviřující všechny spiklenecké teorie, z něhož se stal globální trhák, padlo ve Washingtonu zásadní rozhodnutí. Do 25 let, což vycházelo na 27. října 2017, musí být odtajněny vyšetřovací spisy FBI a jiných služeb týkající se Kennedyho smrti.

Než se ale dostaneme k tomu, že jsme tedy měli mít dnes už jasno, nutno připomenout nedávnou událost. Jedna z vedlejších konspiračních teorií ohledně atentátu ovlivnila loňské republikánské prezidentské primárky ve Spojených státech.

Donald Trump oprášil už notně zapomenutou špínu týkající se Rafaela Cruze, otce Teda Cruze, texaského senátora, který mu v primárkách tehdy šlapal na paty.

"Jeho otec byl s Leem Harveym Oswaldem předtím, než byl Oswald zastřelen," tvrdil Trump loni v květnu na stanici Fox News a tajemně naznačil: "Vždyť je to příšerné. Chápete? A nikdo se tím nezabývá."

Důkazem měla být fotografie zachycující Oswalda v srpnu onoho roku 1963, jak v New Orleansu rozdává propagační letáky na podporu Fidela Castra. Pár kroků vedle stojí v podobném oděvu muž, jehož se nikdy nepodařilo identifikovat.

Jenže jeden konspirační plátek, National Enquirer, před lety napsal, že to je Cruzův otec Rafael. Ten to ovšem kategoricky popřel.

Když ten Trumpův slovní útok slyšel Ted Cruz, prohlásil, že výrok považuje za nejpodlejší ze všech jeho podpásovek. Ale snažil se brát to s humorem.

"Ano, to můj táta zabil Kennedyho. Ve skutečnosti je můj táta Elvis," uvedl Cruz loni v narážce na další z hojně omílaných konspiračních teorií, která praví, že Elvis Presley stále někde žije. Bylo to však marné. Hned v následujících primárkách v Indianě Trump drtivě zvítězil a Cruze coby soka setřásl. Tento okamžik patří k nejhanebnějším podkapitolám Trumpova tažení.

Proto i Ted Cruz patřil k těm, kdo s napětím očekávali 27. říjen. Doufal, že odhalení tajných spisů uhájí čest jeho otce. Bylo to sice bizarní pomyšlení, že by Trump coby, řekněme, vrchní konspirační teoretik současnosti − který třeba v loňské kampani s chutí roztruboval i známá falešná tvrzení, že se Barack Obama nenarodil v USA, nýbrž v Keni − byl zrovna tím, kdo vnese světlo do všech těch zákoutí, odkud se šíří pseudobadatelské plísně.

Ale co jiného Tedu Cruzovi zbývalo, že?

Nutno říct, že Trump ta akta zveřejnit nepochybně chtěl, což koresponduje s dalším výrazným rysem jeho osobnosti. Má rád velké ohromující události, asi i proto, že jimi odvádí pozornost od vlastních průšvihů. A hlavně − Trump přece nemá tajné služby USA zrovna v oblibě, svého času je dokonce přirovnal k nacistům. To odtajnění bylo větrem do plachet jeho interních washingtonských válek.

Jenže koncem minulého týdne se stalo něco nečekaného. Tajné služby na prezidenta zatlačily, zjevně ve značné vzájemné shodě, aby část spisů − celkem jedno procento − ponechal ještě půl roku v trezoru.

Prezident jim ustoupil. A zatweetoval, že mu nezbylo než tomu doporučení vyjít vstříc. I tak toho celkem z 2891 zveřejněných spisů vyplavalo na povrch hodně zajímavého. Víme o bizarních způsobech, o nichž CIA uvažovala jako o cestě ke svržení Fidela Castra.

Například zamořit zemědělskou úrodu na Kubě, ovšem tak, aby příčina nebyla vystopovatelná a lidé neuvěřili režimu, že to je komplot USA.

Nebo skutečnost, že se Oswald před svými přáteli už dříve nechal slyšet, že by nejraději zavraždil prezidenta, konkrétně tehdy vládnoucího Dwighta Eisenhowera.

A že 25 minut před atentátem na Kennedyho kdosi zavolal do redakce jistých novin v britské Cambridgi s varováním, že z USA brzy dorazí ohromující zpráva a ať raději zavolají na americké velvyslanectví a přeptají se.

Byla to pouhá náhoda, jeden z tisíců různých rádoby tipů, které dostávají dnes a denně redakce po světě? S největší pravděpodobností. CIA ale nikdy nezjistila, kdo to volal.

Jenže Trumpovo rozhodnutí pár spisů přece jen nezveřejnit vyvolalo v USA spoustu nevole, i proto, že opět nahrálo šiřitelům konspiračních teorií. Co tam je tak výbušného, že to úřady nechtějí zveřejnit ani teď? ptal se logicky kdekdo.

Asi i proto dospěli ve Washingtonu začátkem tohoto týdne k rozhodnutí, že zbylé spisy zveřejní nikoli až v dubnu příštího roku, ale během pár týdnů. Jen v nich budou vyčerněna jména stále žijících osob.

Takže co tam bude? Opravdu i něco, co by třeba mohlo očistit Rafaela Cruze? Těžko říct. Ale nabízí se jiná, logičtější a přitom nijak konspirativní úvaha. Silný zájem oddálit zveřejnění těch pár spisů ještě na chvíli třeba souvisí s tím, že je v nich řeč o fatálním selhání tajných služeb v roce 1963.

Oswald byl přece přesvědčeným marxistou, navíc v mnohém výjimečným, protože dobrovolně emigroval do Sovětského svazu, odkud se po roce vrátil. Chvástal se tím, že by nejraději odpráskl amerického prezidenta. Možná i proto dává smysl, proč se považoval za "figurku" − prostě za vojáka v konfliktu světových rozměrů, který sám uvede do chodu. Tajné služby o něm dobře věděly, což vyplývá už z mnohých dříve zveřejněných spisů, ale neupozornily na něj zjevně prezidentovu ochrannou službu ani ve chvíli, kdy byla narýsována trasa průjezdu kolony hned vedle budovy, kde Oswald pracoval. Tohle přiznat i teď může být choulostivé.

Kennedyho vražda Ameriku trvale poznamenala. Mezi lidmi se prosadil pocit, že na jejich zemi je něco špatného a je nutné ji výrazněji a rychleji měnit k lepšímu.

Čehož výsledek může být třeba i snaha o zrovnoprávnění černošského obyvatelstva, jakož i žen, která nabrala v polovině 60. let na obrátkách. Jenže zároveň se vnucuje pomyšlení, že se ten atentát zapsal jako první kamínek v mozaice rostoucí nedůvěry Američanů vůči jejich vládě ve Washingtonu, která vyvrcholila loni v listopadu.

Tehdy se prezidentem stal člověk, který je celým svým založením i chováním opakem optimismu, šířeného Johnem F. Kennedym. Trauma tak pokračuje.