Do šachové teorie se jméno španělské provincie Katalánsko dostalo po turnaji z podzimu roku 1929, když na turnaji v Barceloně Savielly Tartakower použil nové otevření hry a jeho nápad poté začali přejímat i další velmistři. S dnešní politikou má společného jen to, že jde o vedení partie pro pozičně hrající šachisty, samozřejmě s tím rozdílem, že ve Španělsku nyní sledujeme nikoliv začátek, ale spíše závěr hry. I tady však platí, že jedna věc je šachovnice z pohledu nezúčastněného pozorovatele a jiná z pohledu hráče. Zvnějšku je zřejmé, že partie směřuje k jasnému konci, ale vše může ještě zvrtnout i drobná poziční chyba.

Převedeno do dnešní španělsko-katalánské reality, zastánci nezávislosti jedné z nejbohatších provincií země se dostali do defenzivy, i když v prvních říjnových dnech těsně po pochybném referendu mediální obraz určovaly záběry na policii a civilní gardu, jak brutálně brání hlasování silou. Brzy se ale vytratil mylný dojem, že věc nezávislosti je drahá srdcím naprosté většiny Katalánců. Oněch osmdesát procent ANO v referendu bylo pořád jen osmdesát procent z třetiny těch, kteří dorazili hlasovat. I o minulém víkendu bylo vidět, že do Barcelony dokáže dorazit srovnatelný počet stoupenců odtržení Katalánska jako příznivců společného španělského státu. A takřka každý den nějaká další firma začíná své sídlo stěhovat mimo nejistou půdu provincie nebo se k tomu bezprostředně chystá. Před očima se rozpadá představa, že vyhlásit jednostranně nezávislost je snadné a bez jakýchkoliv rizik.

...

Pokračování tohoto článku si mohou přečíst jen předplatitelé. Děkujeme za vaši přízeň.
Obsah starší než měsíc je součástí archivu a do článků zdarma se nepočítá. Chcete číst bez omezení? Předplaťte si plný přístup.
Předplatit od 199 Kč / měsíc
Máte již předplatné?