Zchátrale vypadající politik, který dávno překročil sedm­desátku, má v dnešním mediálním věku velký handicap. V kombinaci se silným a široce přijatelným protikandidátem by bylo Zemanovo znovuzvolení vážně ohroženo," končí svou novou vynikající biografii Miloše Zemana úvahou o prezidentových šancích na druhý mandát na Pražském hradě politolog Lubomír Kopeček.

Ta slova se zdají čím dál naléhavější: prezidentova říjnová cesta do Štrasburku, ale i sobotní předávání vyznamenání na Hradě skutečně naplno ukázaly, jak je na tom prezident fyzicky špatně. Navíc se jako přijatelný protikandidát s nezanedbatelnou šancí rýsuje Jiří Drahoš.

Přesto by bylo liché uvěřit Zemanově slabosti. Kopečkova kniha "Příběh talentovaného pragmatika" velmi dobře dokládá, že kdykoliv někdo Zemana odepsal, tak za to vždy krutě zaplatil. A nejinak by to mohlo být nyní.

Prezident rozehrál pravděpodobně svou poslední velkou politickou šachovou partii, na konci které chce dát při prezidentské volbě mat a všem ukázat, kdo je na Hradě pán.

A přiznejme si, rozehrál to skvěle a ne všem oponentům to stále dochází.

Žonglování s medailemi i vládou

Miloš Zeman se musí štěstím tetelit nad reakcí části elit, kterou si vysloužil za vyznamenání osobností, jako je herec Luděk Sobota, režisér Zdeněk Troška, zpěvačka Helena Vondráčková či publicista Petr Žantovský. V nepřímé volbě by snad spor nad kvalitami oceněných na stránkách novin mohl zasít pochybnosti v hlavách jeho poten­ciálních volitelů.

V přímé volbě však známé postavy české zábavy či odboje proti údajnému spiknutí pražských elit budou fungovat přesně tak, jak si hradní kancelář přeje.

Předávání medailí je však jen drobností oproti velké strategické hře, kterou rozjel v české stranické politice. Do klína mu totiž v předvečer prezidentské volby spadlo několik zlatých vajec a Zeman se rozhodl s nimi žonglovat tak vysoko, jak to jen on umí. Jde samozřejmě o sestavování vlády, kdy k různým aktérům přistupuje sice různě, ale vždy to má jeden cíl: plně je zaujmout pro sestavování kabinetu, aby zapomněli na prezidentskou volbu.

Podle Kopečka jsou pro Zemana charakteristické po celý jeho politický život tři věci: velké řečnické umění, pragmatická přizpůsobivost a vyvinutý politický talent. Všeho se nám nyní v poslední velké Zemanově hře dostává vrchovatě.

Kdyby byly volby v červnu…

Kdo o volební sobotě obcházel ve volebním štábu ANO čelné představitele hnutí a ptal se na prezidentskou volbu, tak ten rozradostněným ministrům a dalším pohlavárům způsobil okamžité zkroucení koutků směrem dolů. Všichni dřív či později přiznali, že prezidentský post je pro ANO ztracený, protože je nyní pod krkem drží právě Zeman.

"Proč si myslíte, že jsme na jaře navrhovali zkrácení volebního období sněmovny a volby v červnu? Kvůli rozpočtu? Ne, právě kvůli tomuto nešťastnému smíchání obou voleb," hořekoval jeden z lídrů hnutí.

Tehdy se však všichni pustili do Andreje Babiše, jaký je totalitář, a návrh spadl pod stůl, takže nyní je Zeman králem situace.

Zeman plně využil svého práva svolat novou sněmovnu až 30. den po volbách, což znamená 20. listopadu. Uchazeči o Pražský hrad přitom musí svou prezidentskou kandidaturou podat do příštího úterý 7. listopadu.

Takže Babiš ani další nemohou rozehrát prezidentskou hru, dokud jim Zeman nedovolí dohrát tu vládní. Navíc volby dopadly k naprosté spokojenosti Hradu. Zeman doufal, že po volbách bude manévrovat do koalice ANO a ČSSD a donutí je tím k poslušnosti při volbě prezidenta. Ono to dopadlo z jeho pohledu ale ještě lépe − naprosto rozvrácenou sněmovnou, kde Babiš bude hodně dlouho hledat stabilní podporu a nebude ho tak ohrožovat.

Nebezpečí jménem Okamura

Spokojený stratég přesto nezahálí a pro jistotu si jistí oba dva nejdůležitější hráče povolebního zmatku. Podstatná je nyní dvojice Andrej Babiš a Tomio Okamura. Právě ty musí vábit do vlády, jak to jen jde, aby se mu případně nemstili mařením jeho druhého mandátu.

Babišovi se Zeman snaží naservírovat sám sebe na stříbrném podnose s pověřovací listinou k sestavování vlády v puse. Babiš si má myslet, že je absolutním pánem situace a na Hradě nemůže mít lepšího kamaráda. Zeman už překročil všechny mantinely, které tu známe od dob Václava Havla a Václava Klause. Oba dva pokusy o sestavení vlády prý náleží trestně stíhanému Babišovi a ten si prý může dokonce vládnout, s kým chce.

To je v ostrém kontrastu s podmínkami, které na designované premiéry oba Zemanovi předchůdci vždy kladli (i to je mimochodem jeden z nešťastných důsledků zavedení přímé volby).

Pravou politickou ekvilibristiku pak Zeman předvádí u Tomia Okamury. Přestože jeho hnutí nabídlo kampaň plnou nahnědlých, extrémních a protiústavních hesel, nejvyšší ústavní činitel ho přímo tlačí Babišovi do vlády. Okamuru pochválil, není to prý žádný extremista.

Fandí i Okamurovu širokorozchodnému celostátnímu referendu, které bez dalších ústavních pojistek by nás nezavedlo do přímé švýcarské demokracie, ale do naprostého ­chaosu.

Zeman tak chce odradit Okamuru od prezidentské kandidatury, protože by mu jistě výrazně lovil v jeho rybníku voličů, které shromažďuje od 17. listopadu 2015, kdy si na pražském Albertově stoupl vedle islamofoba Martina Konvičky.

Zde je opět užitečné si vzít k ruce Kopečkovu knihu, aby vyniklo, jaké intelektuální otočky dokáže Zeman během několika let zvládnout. Politolog myšlenkovou pružnost dnešního advokáta přímé demokracie otevírá v předmluvě právě jeho někdejším pohrdáním hlasem lidu: "Chtěl bych varovat před obecně rozšířenou a dalo by se říci populistickou iluzí, která vychází z názoru, že hlas lidu je hlasem božím a že to, co nespraví parlament, spraví občané," hřímal Zeman v roce 1992 v parlamentu, "třetina této země je slabá duchem, každý sedmý je debilní nebo dementní nebo alkoholik," pohrdavě tehdy mluvil o svých spoluobčanech tento "nelevicový liberál", jak se tehdy Zeman označoval.

Je však o pár let později, z nelevicového liberála je neliberální levičák a hlavním úkolem je zabránit Okamurovi v kandidatuře. V několika příštích dnech se ukáže, zda Zeman uspěl. Pokud by Babiš dal Okamurovi požadovaný post ministra zahraničí, Zeman by byl asi nejspokojenější.

Ale to se nestane, a pokud Okamura není hloupý, nakáže svým poslancům, aby ho 6. listopadu nominovali, a udrží si tak vůči Zemanovi a Babišovi svůj vyděračský potenciál.

Babišovi premiérství za prezidenta

Zemanův tábor tedy přesně ví, co chce. Na rozdíl od svých oponentů pochopil, že už opravdu nejsou nepřímé volby a nehraje se tu na krásu u parlamentního řečnického pultíku, ale je třeba strhnout masy. Proto právě tato vyznamenaní v předvečer volby. Proto takto bezskrupulózně rozehrané sestavování vlády.

Asi ani sám Zeman nepředpokládá, že by zvládl dokončit celý druhý mandát, ale chce všem ukázat, že i přes bolesti, které už ani pití nezažene, dokáže stále vyhrát. A Zemanovo okolí je rádo za každé nové ráno s hradním hlavičkovým papírem. Týdeník Ekonom na příkladu firmy Liglass Trading ukázal, jak spolu s hradním doporučením, audiencí u Zemana či místem v prezidentském speciálu přibývají i sponzorské dary u bezvýznamné Strany práv občanů, kterou ovládají právě lidé okolo prezidenta.

Hrad tedy ví, co chce. Babiš a Okamura zase vědí, co mohou. Ve výčtu tak už zbývají jen demokraté, kteří situaci, zdá se, stále zcela nepochopili.

Sněmovní volby prohráli na celé čáře a nyní v "solidaritě otřesených" bojkotují vznik Babišovy vlády.

Sami přitom vědí, že sílu na vlastní vládní aranžmá nemají a na okamurovce a komunisty u vesla koukat nechtějí, jen nevědí, za co s Babišem při hlasování o důvěře vládě zobchodovat třeba jen odchod ze sálu.

Přitom jeden obchod, který by demokratům přiblížil alespoň jednu ústavní funkci, se nabízí. Babiš už od Zemana první premiérské pověření má, veřejně má slíbeno i to případné druhé, proč tedy už bez rizika nepodpořit Zemanova protikandidáta? Bezzásadový je na to Babiš dost, navíc ví, že Zeman nakonec šikanuje stejně každého předsedu vlády. Přesně v duchu jednoho svého starého bonmotu: "Prezident je v české politické džungli něco jako oleandr, okrasná rostlina. Já jsem ale masožravá rostlina s trny."

Pokud by Babiš udělal otočku a jasně podpořil Zemanova protikandidáta, aby to zapůsobilo i na podporovatele jeho hnutí, demokraté by měli konečně pádný argument, proč odejít ze sálu a nechat vzniknout vládu, která stejně vzniknout jednou musí.

Drahoš přitvrzuje, je proti KSČM i SPD

Že už nejsme jen v povolební kocovině, ale už naplno se hraje další velká hra, si zatím asi uvědomil jen nejsilnější Zemanův protivník − Jiří Drahoš. Dosud měl pouze jeden silný názor, a to nemít názor na nic, aby náhodou někoho nepodráždil a příliš se nevyhranil vůči Zemanovi. Ale to končí.

Zemanův bianco šek pro Babiše, aby si do vlády vodil okamurovce či komunisty, Drahoš jasně odmítá.

Na Zemanově místě by postupoval nyní jinak: "Určitě bych chtěl slyšet především od vítězů voleb, jakou mají představu o směřování budoucí vlády a zajištění její stability," říká a natvrdo dodává: "Důležitá je pro mě především vize demokratické budoucnosti České republiky, přičemž od KSČM a SPD takovou vizi neočekávám."

Doplňuje, že sice chce být dál konsenzuální, ale na "negativa úřadujícího prezidenta" bude upozorňovat. Směrem k otřeseným demokratům po volebním výprasku pak vzkazuje: "Určitě nebudu aktivně obcházet stranické sekreta­riáty a prosit o podporu, ale podpora od neextremistických stran mě přirozeně potěší."

Demokraté by se tak měli rychle rozhodnout, zda po jedné prohrané bitvě chtějí sehrát podobně ostudně i tu další, prezidentskou.