Do vrcholového managementu se dostal velmi mladý, nebylo mu ani 30 let. Možná i proto poznal Jaroslav Petrů šest koučů. Nejdřív s nimi pracoval na zlepšení svých manažerských schopností, později se začali věnovat i jeho osobnímu životu. Koučování ho nadchlo natolik, že i on sám by jednou rád lidem pomáhal dostat se pohodlně z místa, kde jsou, na místo, na kterém chtějí být.

HN: Co vás jako zkušeného manažera koučink naučil?

V první řadě delegovat práci. Souviselo to s tím, že jsem vedl společnost, kterou jsem založil, a měl jsem pocit, že musím všechno znát, u všeho být a o všem vědět. To samozřejmě nemůžete dělat dlouho. Po třech letech jsem se začal cítit vyčerpaný. V rámci koučování jsem se naučil metodu odlétajícího letadla. Koučka mi řekla, za pět minut ti letí letadlo, rozděl úkoly. Musel jsem se naučit rychle delegovat během krátké chvíle asi třicet povinností. Byl to pro mě hodně těžký úkol. Trvalo mi několik týdnů, než jsem dokázal přenést zodpovědnost na někoho jiného a důvěřovat lidem, že to zvládnou.

HN: Proč jste před sedmi lety vyhledal svého prvního kouče?

Nebylo to tak, že bych někoho hledal, byla to náhoda. Potkal jsem tehdy známou, se kterou jsem se bavil o svých manažerských problémech. Ani jsem nevěděl, že je koučka. Slovo dalo slovo a domluvili jsme se na spolupráci. Po ní jsem měl v průběhu let další kouče a nikdy to nebylo tak, že bych nějakého hledal. Prostě to přišlo samo. Buď jsem se s koučem přímo potkal, anebo mi někoho doporučili známí, kteří třeba vědí, že mě baví na sobě pracovat.

Jaroslav Petrů (42)

Do loňského roku řídil obchodní dům Kotva v Praze. Dnes se zabývá poradenstvím v oblasti developmentu, investic a managementu. Přednáší na VŠE. Chystá se na roli kouče. Rád běhá, jezdí na kole, lyžuje a věnuje se rodině a zahradní architektuře.

HN: S čím ještě kromě delegování práce jste měl potíže?

Klasický problém − porady. Fungovaly dost chaoticky. Každý něco řekl a postupně jsme se dostali k úplně jinému tématu. Všichni jsme se tak okrádali o čas, aniž bychom k něčemu dospěli. S koučkou jsme si nastavili systém, každý měl deset minut na to, aby řekl, co chce. Osobní a jiné věci se řešily až na konci, kdy byl prostor pro diskusi. Fungovalo to výborně. Potom jsem se učil lidem vysvětlovat věci tak, aby je správně pochopili, a víc jsem jim naslouchal. Tím se naše spolupráce značně urychlila. Už se třeba nebáli přijít s tím, že něčemu nerozumí.

HN: Jak dlouho jste s první koučkou spolupracovali?

Spolupracovali jsme rok a půl. Ze začátku jsme se potkávali dvakrát třikrát měsíčně a pak se frekvence snižovala. Až jsme došli k názoru, že jsem splnil svůj cíl, a spolupráci jsme ukončili.

HN: Po čase jste potkal dalšího kouče, v čem jste se chtěl zlepšit tentokrát?

Šlo o člověka, jehož specializací byl leadership, tedy vedení lidí. S ním jsem řešil svou nižší sebedůvěru. Pramenilo to z toho, že jsem pokorný člověk, který se pořád zdokonaluje. Ale dobrý šéf si musí věřit. Taky jsme pracovali na mezilidských problémech na pracovišti. Naučil jsem se, jak dohlížet na to, jestli lidé dělají to, co mají, a když ne, jak to s nimi ukončit. S dalším koučem jsem se naučil lépe sladit profesní a osobní život. Cítil jsem, že mám blízko k syndromu vyhoření a tomu jsem chtěl včas zamezit. Tehdy jsem hodně pracoval se svými emocemi. Začal jsem běhat a věnovat se studiu, vědě a poradenství, dnes si bez toho nedovedu život vůbec představit. Obohatilo mě to.

HN: Jak jste pracoval se svými emocemi?

Kouč mi poradil, ať ve vypjatých situacích pozoruji, co se mnou dělají.

Někdy to bylo až komické, třeba když mě doma něco naštvalo. Snažil jsem se na celou situaci podívat svrchu, jako nezúčastněný pozorovatel. Někdy jsem hned přišel na to, že se dohadujeme kvůli úplné banalitě. Na zvládnutí hněvu byla jednoduchá technika − šel jsem do lesa a tam dupal a křičel, dokud jsem to ze sebe nedostal. Samozřejmě že nechcete, aby vás při tom někdo viděl.

HN: Jaký typ kouče vám vyhovuje víc, razantní, nebo mírnější?

Zažil jsem dva typy koučů, shodou okolností to byly dvě ženy, které mi ze začátku přišly nepřístupné a razantnější. Nemůžu ale říct, že to bylo špatně. Záleží na situaci, někdy prostě musí být kouč tvrdší. Jednou mi koučka řekla, že se o něčem už nebudeme bavit, když je to pořád stejné, a že na tom nejspíš nepracuju. Měla v tu chvíli pravdu. Musím říct, že mě její jednání dost překvapilo a v první chvíli možná i urazilo, abych byl upřímný. Zpětně to naprosto chápu. Bylo to především v mém zájmu se hnout z místa. Úkolem kouče je vás směrovat, ale tu výslednou práci za vás nikdo jiný neudělá.

HN: V čem vás koučování změnilo?

Pomohlo mi to. V práci jsem byl pro kolegy čitelnější, podařilo se líp řešit konflikty. Především jsem se ale změnil z workoholika na člověka, který začal víc času věnovat rodině a sám sobě. Nyní dokončuji mezinárodní certifikaci v koučinku a pracuji s několika klienty.

Související