Kdo zná klavíristu Tomáše Víška, ví, že "hvězdu" by z něj neudělala ani nejlepší PR agentura. Víškova osobnost odzbrojuje upřímností a svérázností. Vnější prezentace jej nechává chladným − myslí na hudbu, hraje hudbu, žije hudbou. Označuje se za typického Blížence: všetečného, zvídavého, nadšeného.

V rámci Klavírního festivalu Rudolfa Firkušného Víšek vystoupí ve čtvrtek 23. listopadu − nikoliv ve Dvořákově síni Rudolfina jako ostatní účinkující, nýbrž v sále Pražské konzervatoře.

Program je takříkajíc "víškovský": jsou zde osvědčené virtuózní kusy (Brahmsova Rapsodie, Allegro spianato s polonézou od Chopina, Liszt), v nichž si posluchač uvědomí, že Tomáš Víšek patří k mistrům klaviatury, kteří v mládí vyhrávali soutěže. Kromě toho také zahraje díla Rudolfa Firkušného a Dvořákovu Suitu A dur.

"Bohužel jsme se osobně neznali," odpovídá Víšek na dotaz, jaký má vztah k Firkušnému. "Potkal jsem ho, když se po změně režimu mohl opět vrátit do Prahy na koncerty. Upřímně lituji, že do Čech nemohl jezdit v rozpuku své slávy. Ani sehnat nahrávky nebylo jednoduché," vzpomíná klavírista, který má s Firkušným jedno společné − propagaci české klavírní tvorby.

"Jako dítě a student konzervatoře a AMU jsem českou hudbu moc nehrál, kromě povinných smetanovských soutěží. Moc mě ale oslovovala, hlavně svým citovým a harmonickým bohatstvím," říká Víšek, který například Sukův cyklus Jaro označuje za vůbec nejkrásnější skladbu.

Na programy koncertů místo vděčných "pecek" zařazuje díla neoposlouchaná, tudíž na první pohled méně atraktivní. "Považuji to za nádhernou povinnost, hrát českou hudbu. Zařazuji ji na každý recitál, vozím do ciziny, když mám tu možnost. Co jiného můžeme jako interpreti dělat."

Přesto Víšek učinil víc: jeho disertace o úctyhodných 579 stranách, kterou psal několik let a již letos obhájil na Pedagogické fakultě UK, zkoumá všechna klavírní díla Antonína Dvořáka. Práce by měla vyjít knižně.

"Kdysi jsem se dozvěděl, že Firkušný v mládí komponoval," odpovídá Tomáš Víšek na dotaz, jak se na programu chystaného koncertu ocitly Firkušného kusy. "V Moravském muzeu v Brně jsem si opsal a oskenoval noty a zjistil, že by se jako zpestření do programu hodily. Když jsem se dozvěděl, že to Firkušný psal v osmi až deseti letech, spadla mi čelist," líčí, v čem Firkušný předběhl svůj věk. "Říká se, že znal noty dřív než písmenka. Je to velice dobře trefená, vděčná klavírní stylizace. Je očividné, že to psal někdo, kdo svůj nástroj výtečně ovládá," popisuje.

Tomáš Víšek je ve věku, kdy už není nevhodné bilancovat. O svých pedagozích mluví bez sentimentu, falešné úcty a také bez příkras. Iniciační osobností prý byl jeho první učitel Pavel Svoboda, jehož označuje za nestandardní osobnost. "V té době byla úředně přikázána Kurzova metoda, ovšem ve zvulgarizované podobě: důležité bylo, jak žák zvedne prst, jak zakroutí zápěstím… Můj učitel se na to vykašlal a snažil se na mě zapůsobit muzikou. Každou hodinu jsem od něj slyšel Beethovenovu či Janáčkovu Sonátu," vzpomíná Víšek.

Koncert

Tomáš Víšek
Koncertní sál Pražské konzervatoře čtvrtek
23. listopadu

Několik let pak strávil u Valentiny Kameníkové, než se jejich interpretační názory rozešly. "Byl to ruský dril − rozkaz a hned to splň! Pro mě je lepší přijít si na vše sám, vlastním tempem. Půl roku před maturitou jsme se rozloučili a já jsem přešel k profesoru Kožinovi, u nějž jsem v klidu odmaturoval a připravil se na přijímačky na AMU," vypráví.

Na AMU Víšek studoval u další pianistické legendy Josefa Páleníčka. "Jezdil hodně po světě a často nebyl přítomný. Naučil mě ale jednu důležitou věc, že mám slyšet klavír jako orchestr," říká. Nejdelší dobu nakonec strávil u Zdeňka Jílka. "Dospěl jsem k jakési syntéze a mým největším korektorem se stal magnetofon," líčí Víšek své interpretační zrání.

Koncentrace a síly šedesátiletého pianisty teď míří k Firkušného festivalu. Jeho všední dny se odehrávají mezi výukou na Mezinárodní konzervatoři Praha a působením na AMU. Tam spolu s kolegy Stanislavem Boguniou a Jaroslavem Šarounem slouží jako "orchestr v jedné osobě" − hraje symfonické partitury a mladí adepti dirigování se na něm učí ovládat gesty orchestr. Když říká, že ho to baví a rád si ve zvuku klavíru představuje barvy orchestrálních nástrojů, zní to přesvědčivě.

Související